Nechci žít v blahobytu!

Už čtvrtstoletí si žiji lépe a lépe. Jsem závislý na utrácení a nemohu přestat. Hledám pomoc u odborníků a stále nevím jak přestat!

Moudří ekonomové jásají nad stále se zvyšujícími tržbami obyvatelstva. Také utrácím stále víc, ale na nákup chodím se stejnou taškou.  Jednou jsou dražší uzeniny (nevadí, stejně nejsou zdravé), jindy zelenina (nevadí, kdo ví čím je chemicky ošetřovaná), mléko raději nekupovat (nestojí za nic, natož za ty ceny).

Vzpomínám si, že to začalo vodou. Z ničeho nic byla dražší. Chápal jsem to, zahraniční investoři chtějí vydělat. Jenže ono to nemá konec. Zahrádku léta nezalévám a to jsem měl automatické kropení. Také jsem se díval kudy svést okap do záchodu. Bourání je zatím odloženo, zvažuji, že budu chodit na dvoreček. A příští rok to má pokračovat. Zdůvodnění je jasné: není voda. Bodejť by byla, neprší, lesy řídnou, pole se vysušila, krajina zaasfaltovala.

Také zdražuje elektřina. Když ne hned tak výhledově. Bláhově jsem si myslel, že zlepšení ovzduší na planetě zachráním ekologickým příplatkem, ale zachránil jsem jen solární barony. No aspoň něco.

Šetřílkové budou mít dražší topení. Tedy ne že by si někdo pomohl, ale ti ekologicky myslící si v tomto případě připlatí. Patří jim to. Ovšem nevím, kde je logika, když místo normovaných 22 stupňů v pokoji mně stačí dvacet a spím při třinácti. Když je tepleji, budím se a jsem nevrlý. Asi budu muset topit a větrat celou noc, abych si užil relativně nižší poplatky.

Několik let si v mobilu eviduji růst ceny pojistného za automobil. Úspěšně se mně podařilo dosáhnout stavu, že do deseti let věnuji pojišťovně víc, než bude aktuální cena mé plechové nádhery. O STK raději nemluvit. Zrušit? Těžko! Se strachem pozoruji okolní důchodce, kteří živí svá vozítka protože je potřebují k cestě do nemocnice a na hřbitov (pokud předpokládají, že se ještě budou vracet).

Mluví se o silniční dani. Zatím prý ne. Ale nebojte se, zvyšování životní úrovně nás postihne i v tomto směru. Já bych k tomu ještě přidal daň z chodníku a  jízdních kol (také účastníci provozu). Proč ne, když povinné ručení má postihnout i majitele sekaček.

Taková maličkost jako častější kontrola střelných zbraní už se v tom růstu životní úrovně ztratí. Ale jistě přinese nějakou korunu do státního rozpočtu, protože se bude platit dvakrát častěji.

Nevím jestli se mám zmínit o takových prkotinách jako jsou cenové triky. Od doby co banky podporují platby kartou (musí vydělávat), připočítávají si někteří obchodníci k ceně zboží manipulační poplatek za platbu kartou. Ti co karty neberou lákají na ceny 12.30, 45.80, atd., ale na pokladně automaticky markují 13.00, 46.00, všechno zaokrouhleno nahoru. Tisíckrát za den.

Už nechci dál. Ať dělám co dělám, utrácím stále víc a nemám pocit, že bych si žil nad poměry. Přitom mě v utrácení podporuje banka, která mně každý měsíc připisuje tu třicet haléřů, jindy i padesát. Jen tak.

Poměry nestojí ani za fajfku tabáku.  Dost už bylo rostoucí ekonomiky! Nechci žít v tomto blahobytu! Nechci slibovaný trvalý růst prosperity. Já už nechci utrácet. Kdy konečně tohle turecké hospodářství zkrachuje?

Ale nepropadat zoufalství! Beru svého dobrého přítele – knihu. A jdu si číst román o otrocích a otrokářích.