Na vzdělání není nikdy pozdě

Dlouho jsem bádal nad rozdíly mezi pravicí a levicí. Myslím, že naše pravice není pravicová a levice není levicová. Naštěstí jsem jsem potkal republikány. Asi se budete divit kde, když opravdový republikán voní exotikou. Uhodli jste, bylo to na dovolené tři roky za sebou a od té doby mám o čem přemýšlet.

První byl Čechoameričan který se dobře zavedl, vlastní provozovnu služeb která rodinu dobře uživí. Je přesvědčeným republikánem a přitom s vlastí neztratil kontakt. Mluví výborně oběma jazyky a je za vodou. Každý rok navštíví s rodinou příbuzné, nakoupí brýle, nechá si spravit chrup a pořídí i dovolenou k moři za Kč s českou(!) cestovkou. Milí lidé. Dobře jsme si rozuměli protože o politice jsme se nebavili.

Druhý byl reemigrant. Prožil hodně let za Šumavou, vzmohl se ještě v markách a v devadesátých létech se vrátil. Sympaťák každým coulem veselý od přírody , možná i od prvotřídního pití.  Má tady středně velkou firmu a vesele o sobě prohlašoval, že nemá kde bydlet (s rodinou bydlí ve firmě), má nějaký ten bagr, buldozer a podobné hračky, ale nemá ani soukromé osobní auto – jen firemní. Prostě jeho život je firma. Pracuje poctivě, ale přiznal se, že na potřebnou relaxaci musí každoročně ulít pár set tisíc. Prý to není problém.

Třetí tak přesvědčivý nebyl. Možná to byl můj osobní dojem, možná i proto, že ačkoliv názorově blízký, byl Čech, který celý život prožil doma. Vlastnil na české poměry velkou firmu a přestože byl také „za vodou“, nebyl vlastně na dovolené, ale na služební cestě. I jeho manželka byla na služební cestě. Jakou funkci ve firmě zastávala jsem nezjišťoval a jakou funkci ve firmě zastával šestnáctiletý syn (na služební cestě) netuším. Kontrakty asi byly náročné, protože pan majitel obden navštěvoval bankomat aby většinu času trávil v taverně nebo baru.

Hodně času jsme „prokecali“  a probrali všechno možné. Až doma mně došlo proč já, svobodný a samostatný člověk, který se zatím ještě dovede postarat sám o sebe musím ve svém domově (který i přes výpady za kopečky mám stále rád) snášet sekýrování rádoby pravicové vlády. Státu nic není po tom jestli mám vymetený komín, starám se s péčí dobrého hospodáře a jsem pojištěn. Nestojím o cedulky o tepelných vlastnostech bytu, to je věc moje a případného kupce. Jsem ochoten respektovat policii a platit na ni daně (i když mí přátelé – republikáni by si útočníka nejraději zastřelili sami), ale nevím proč bych v důchodu měl žít skromněji než vězni. Překvapuje mě proč umělci bojují za svobodu jednotlivce s podmínkou, že stát bude dotovat kulturu která není životaschopná. Nechápu proč studenti jeden den útočí proti sociálnímu státu a druhý den demonstrují proti školnému. Také mí dočasní přátelé to nechápali. Zdá se že k české pravicovosti nepatří preference individuální zodpovědnosti. Proto jsou čeští „republikáni“ soustředěni převážně v Praze a bohatých regionech, pracují pro sebe a ze státní kasy čerpají co dá. Nesnáším státní byrokracii a uráží mě když prezidentští kandidáti slibují modré z nebe ale nejsou schopni říci v Bruselu jak tamní zbytnělá a nabubřelá administrativa otravuje život celé Evropě. Chci žít jako mí tři republikáni, ale dochází mně, že k tomu je nutné najít skulinku. Jak kapitalisticky vydělávat a socialisticky využívat.

Snad se o příští dovolené naučím víc.