Můj přítel člověk (3)

  Říkali mu Honzo. Žoviální, usměvavý pán, který vždycky vypadal spokojeně, ke každému byl zdvořilý, snad s každým dobře vycházel.

Patřil k tzv. dělnické aristokracii. To znamená, že měl kvalifikovanou profesi a dobré místo. Podmínkou bylo  i příslušné vzdělání. Překvapilo mě, že i přesto se o své vůli dál vzdělával a získané vědomosti a dovednosti zručně uplatňoval poskytováním drobných oprav elektroniky svému okolí. Housličky které nosil při vhodných společenských příležitostech s sebou prozradily víc. Honza byl totiž Cikán.

Tehdy se ještě nemluvilo o Romech a nezdálo se, že by to někomu vadilo. Oslovovali ho pane...Byl osobností nade vší pochybnost. I jeho rodina měla dobrou pověst. Mimochodem, nám z blízkého okolí to vůbec nepřipadalo zvláštní. Takových rodin jsme tu  měli víc. Byli to „starousedlíci", řádně  pracující, bydlící bez problémů mezi ostatními. Samozřejmě nebyli takoví všichni, ale výjimky tu jsou od toho aby potvrzovaly pravidlo.  Ti líní byli pod drobnohledem spoluzaměstnanců minimálně osm hodin denně. Nikdo nechtěl dělat za ně. Rváči se báli „esenbáků".

Jenže to už je dávno. Od té doby jsme vymysleli nezaměstnané, nepřizpůsobivé a sociálně slabé. Podivné  existence se živí tím, že zajišťují aby jiné podivné existence nebyly kráceny na svých občanských(!?) právech, vymyslely pozitivní diskriminaci a instituce pro rozeštvávání menšin a většin (kdo je kdo?). Přitom je to tak jednoduché. Stejná občanská práva a stejné povinnosti opravdu, ale opravdu pro všechny. Rozdílní můžeme být v tradicích, zvycích, kulturních projevech, ale jako občané jednoho státu, jedné Evropy nikdy. To nefunguje.

S Honzou jsme mnohokrát měli příležitost popovídat si. A dodnes na něj vzpomínám rád.