Můj jedenadvacátý

  Jedenadvacátý den měsíce srpna roku osmašedesátého jsem trávil dovolenou v Maďarsku. Byla to dobrá příležitost vidět věci s odstupem.

Už předchozí dny se dala z reakcí některých Maďarů vycítit jistá účast. „Pražské jaro" přitahovalo zájem v okolních lido-demo, protože nejen my jsme si mysleli, že přinese zásadní změny. „Když se to povede, přijdeme za vámi", zněl komentář sympatizantů, trpce vzpomínajících na Budapešť roku padesátého šestého. V noci ze dvacátého nás sice překvapovaly kolony vojenských vozidel směřující ke slovenské hranici, ale mluvilo se o vojenském cvičení armád Varšavské smlouvy a tak jsme se nevzrušovali.

Časně ráno nás probudily neobvyklé zprávy českého rozhlasu. Někteří nevěřili, většina zuřila. Naštěstí i naneštěstí byla po ruce televize. V kulturní místnosti se přijímala Vídeň a on-line zprávy z Prahy byly úděsné. Netrvalo dlouho a dostavila se policie a zakázala pouštět televizi. Snad se báli nepokojů. A tak jsme po několik příštích dní, kdy jsme si na náklady maďarského státu prodloužili pobyt,  poslouchali český a slovenský rozhlas a čekali.

Nakonec bylo nutno odjet. Byla i možnost překročit hranici na rakouskou stranu (Maďaři byli poměrně tolerantní), ale většina z nás měla doma rodiny, o situaci na venkově jsme nevěděli zhola nic a tak nás to táhlo domů. Na hranici ovšem vznikl problém. Nás by se Maďaři rádi zbavili, ale vozidla nesměla. Řešení se našlo obratem. Směli jsme přejít hranici pěšky, bez jakékoliv kontroly. Zatímco nás odvážel slovenský autobus k nejbližší železniční stanici, náš řidič se vracel pro slovenskou výpravu zpět někam k Balatonu. Také další cesta svým způsobem připomínala cestovku pro VIP klienty. Nikdo nikde nechtěl jízdenky, všichni železničáři nás s chutí informovali o všem možném, dokonce prý místy i vyhládlé turisty počastovali tím nejnutnějším. Tak srdečnou a vstřícnou družbu Slováků a Čechů jsem nikdy nezažil.

Teprve cestou z nádraží nám kolony tanků ničících vozovku připomněly, že bydlíme na sudu s prachem. Byli jsme  posádkovým městem. Naštěstí po první měsíce nebylo ruského vojáčka vidět. Jen důstojníky s kufry, kteří skupovali všechno na co přišli. Pokud vám někdo bude povídat že po jejich nájezdech zbyly v obchodech prázdné regály pak to je pravda. Doslova.

V příštích měsících přišlo i další poučení. Právě ti co jednadvacátého nejvíc nadávali se stali významnými funkcionáři. Bylo třeba vyměnit ty co si dovolili kritizovat a naši spolucestující byli mimo konflikt. Poučili se, že „internacionální pomoc" je prospěšná přinejmenším pro ně samé.

Tak to je.  A mně zůstal celoživotní údiv. Dodnes jsem nepochopil cestičky lidského myšlení. Jak může emancipovaná evropanka obdivovat postavení ženy v ortodoxně muslimském světě? Jak může kterýkoli člověk schvalovat výbušniny nastražené mezi svými spoluobčany? Jak může trpět použití vojenské techniky mezi civilním obyvatelstvem? Zbaběle z dálky. Jenže tak se někteří chovali v jednadvacátém, v devětatřicátém, osmačtyřicátém, osmašedesátém, devětaosmdesátém i dnes. Asi je chyba ve mně. Jako důsledek těch tankových kolon pohybujících se po  naší ulici.