Máme slovo?

Rád sleduji televizní diskuse. Převážně pruh s běžícími dotazy diváků. Obvykle jsou k věci, někdy i vtipné. A to mně stačí.

Vlastní pořad vnímám jen okrajově. Zvláště když je účastníků několik. Skáčí si do řeči, hádají se a machrují. Je zvláštní jak prostý selský rozum a obyčejná slušnost mizí s přibývajícími funkcemi. Asi by se to mělo léčit. Pozoruhodné je, že občas se podaří položit otázku k věci, tázaný na ni hbitě NEodpoví a moderátor se to ani nesnaží připomenout. Asi na to mají nějaké speciální školení.

Jako příklad ujeté diskuse mě zaujala problematika ledního hokeje u pí. Jílkové. Vzpomínal jsem. Jako kluci jsme byli součástí asi patnácti – dvacetičlenné party, genderově pestré. Věkový rozdíl asi dvanáct let. Nejstarší šéfovali a měli dozor nad drobotinou. Konflikty nebyly a rodiče se o nás nebáli! Každou volnou chvíli se hrál fotbal na nějakém travnatém plácku, jindy vybíjená, v létě stolní tenis na stabilním stole místní hospody, badminton, v zimě se lyžovalo. Tedy nejprve se musely vyběhnout místní kopce a teprve potom po prkýnkách dolů.

Je fakt, že bez řádného vedení trenéra se žádný z nás do reprezentace nedostal. Ale byli jsme veselí, živí a zdraví. Vztahy byly kamarádské. Rozdělil nás až odchod do vyšších škol. Tak už to v životě bývá.

Pan ministr asi nic takového nezažil. Ona je třetí hodina do škol na první pohled dobrá, ale bude vyžadovat další učitele, další peníze. A bude to děti bavit? I na vysoké byla naší největší odměnou  půlhodina s míčem. Aby to zase místo hry nebyl jen dril, tematické plány a kontrola docházky. Jenže co čekáte od úředníka?

Bafuňáři ani příliš neskrývají své zájmy. Potřebujeme nové stadiony (peníze), nové trenéry (peníze) a my vám vychováme(!?)  deset milionů reprezentantů. Nevím, nevím, myslí to vážně? Bohužel asi ano. Myslel jsem, že jde o zdraví. Neřekl bych, že co profík, to mistr. Ještě několik málo úspěšných mistrovství a zájem fanoušků se pravděpodobně soustředí na kuličky. Napadlo mě, jak by se česká láska ke sportu, hokeji a fotbalu zvlášť projevila, kdyby před utkáním ohlásil místní rozhlas: „ Žádáme diváky pod vlivem, aby opustili prostory stadionu.“  Jiná verze výzkumu by mohla zkusit dát po dobu zápasu vstup na místní vlek zdarma. Bylo by větší prázdno před obrazovkami v hospodách nebo na vleku?

Možná by bylo lepší zřídit větší počet obyčejných plácků, zpřístupnit v parcích trávníky bez psů, otevřít školní hřiště. Hrejte si děti. Možná, že by se našli i tátové, kteří by občas na tu partu dětí dohlédli. To by byla sportovní základna pro výběr talentů. Mnohokrát jsem musel vyslechnout  jak paní Dana Zátopková obětavě a nenáročně pomáhala  sportu. Kde jsou její nástupci?