Máme rádi show

Každý jinou. Na tom není nic divného. Je to otázka vkusu a zatímco někdo obdivuje kouzelníka, jiný ples v Opeře. Nebo jmenování vysokoškolských profesorů. I to je velká show. Bývalo to důstojnější a trochu skromnější. Rád bych se o tom nejmladší generaci zmínil.

Za nedávných časů byl profesor něco jako bílá vrána. I docentů bylo jako šafránu. Tak jeden, dva na katedru. Slavnostní jmenování prezidentem tedy byla skutečně výjimečná událost. Dnes je jmenována stovka profesorů ročně. Řeknete si proč ne? Vždyť vysokých škol je téměř sto padesát. Ještě před čtvrt stoletím byste je spočítali na prstech. Nic už není výjimečné. Snadno to pochopíme jako důsledek inflace titulů. Nefanděme si, že průměrný inteligentní kvocient populace je vyšší než dřív. Maturitu má i pokladní v supermarketu, bakaláři chodí nabízet výhodné smlouvy na cokoliv po domech, proč by nemohlo platit co Čech do profesor. Každý druhý by mohl být akademik, jen není jisté  jestli tím přibude Einsteinů.

Samozřejmě že by profesory neměli jmenovat rektoři. Při známých českých poměrech by to byla malá domů. Jinak je to jedno.

A když jsme u toho poučování  jak plynul čas: Mládeži, v dobách kdy se ještě studium nenatahovalo byli první absolventi VŠ méně než jednadvacetiletí. Za příhodných podmínek tím byla odsloužena i polovina vojny. Kádrování ke studiu na VŠ se dalo při trošce taktiky obejít. Například tak, že maturant během několika měsíců získal výuční list a příští rok šupky na školu coby dělnický kádr.  Posvěcení od rodné strany museli mít především zájemci o novinařinu a práva. Zeptejte se novinářů a právníků seniorů kdo je na školu protlačil.  Fakt je, že absolventi museli nastoupit na vypsaná místa. Zato studium bylo víceméně(!)  zadarmo.  Dívky situaci  řešily vdavkami a odešly na pracoviště ve společném bydlišti. Samozřejmě dnes je obrovskou výhodou že student může po absolutoriu urychleně zmizet do zahraničí.  Nevýhodou naopak je, že se nám přemnožili ekonomové, právníci a podobné profese. Protože svou snahou o dobré živobytí v důsledku komplikují život podnikatelům, zvláště živnostníkům, zaměstnancům a obyčejným lidem. Stát přestal být soběstačný už téměř ve všem, jen funkcí a titulů se urodilo.

Nedávno jsem viděl dokument o stavbě železnice do Tibetu. Kdybych mohl, osobně bych se hluboko poklonil tvůrcům tohoto díla. I my máme světové odborníky. Jenže jsou málo vidět. A není jich tolik jako například ve stejně mrňavém Izraeli. Být opravdu dobrý je totiž velká dřina. Zato celebrity je vidět na každém kroku. Za úspěch krásné modelky by měli být chváleni především její rodiče. Vlastní hodnotu celebrity přesně definuje wikipedie: „Jako celebrita nebo osobnost je označován člověk, který ve společnosti dosáhl vysokého uznání, ohlasu nebo povědomí. Obecně vzato je celebritou ten, kdo strhává pozornost médií. Měřítkem přitom nemusejí být jeho zásluhy, ale toliko zájem veřejnosti se o těchto lidech více dozvědět.“

A ti nejvýš(!)  jsou VIP. Opět cituji: „Génia si vážíme protože umí co jiní ne. VIP si vážíme i když nic neumí.“

Na závěr jedno poučení  které nám v dobách študentských dávali starší kolegové: „Až se ti před někým roztřesou kolena (třeba při zkoušce), představ si ho v podvlékačkách. Je to zase jenom člověk.“