Malé vzpomínání

Mé rozjímání se váže k jedinému. Míře zaměstnanosti. Tedy ne že bych chtěl poučovat doc. Švihlíkovou, pouze dodám pár detailů, jak je mým zvykem. Čtěte nebo nečtěte, váš problém.

Za dlouhých večerů (říká se tomu černá hodinka) mně dědeček vyprávěl o první velké válce, cestách do Haliče, dětských hrách před více než sto lety a dalších napínavých momentech svého života. Tak se dostalo také na léta tovaryšská (chodil za babičkou i třicet kilometrů) a další.

Pamatuji si, že kdysi pracoval v dílně dvanáct hodin denně. V neděli s mistrem a mistrovou na povinnou bohoslužbu. V zemědělství to bylo jednodušší – od nevidím do nevidím. Později dělníci stávkovali za osmihodinovou pracovní dobu. Doloženo – mám fotografii malebně rozložené skupinky fešáků v oblecích s transparentem. A tak se později pracovalo osm hodin denně, šest dní v týdnu.

Ještě daleko později se zkrátila sobota na šest hodin, poměrně rychle byla každá druhá sobota volná a nakonec všechny. Takže snadno představitelných pětkrát osm hodin týdně. Vy co děláte podle potřeby a občas i bez nároku na přiměřenou odměnu, myslíte, že to je pokrok?

Přibližně v létech sedmdesátých už informované hlavy věděly, že nastupují nové technologie, mluvilo se hodně o automatizaci a dokonce robotizaci. Kdybych vám popisoval, jak vypadaly tehdejší automaty, budete si myslet, že blouzním. Ale jedno bylo jasné. Pokrok (technický) nezastavíš. O pokroku v jiných oblastech mám své pochybnosti. Konečně, rak také leze dozadu a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Hloupí komunističtí prognostici se to snažili řešit. Přišli na nápad, že by bylo možno zkracovat pracovní dobu. O hodinu, o dvě denně. Bylo nutno zabránit tomu, aby pracující nevysedávali s krabičákem na lavičce jak jsou zvyklí dnešní bezdomovci. Částečným řešením bylo další vzdělávání. Předpokládalo se, že každý člověk bude během života měnit profesi. Dvakrát, třikrát. Náročnost podle schopností. Žádný problém. Navíc se více kvalifikovaní lidé budou moci uplatnit podle momentální potřeby. Čas na to byl uvolněn (mimochodem  - studium při zaměstnání už tehdy poskytovalo zákonné úlevy z práce a osvědčilo se to, švagr si úspěšně nastavoval dovolenou), a studium bylo zadarmo. Nikdo se nemohl vymlouvat. (Soukromé náklady na studium obsahovaly hlavně přiměřenou částku na večerní pivko s kamarády a nákup brožurek „světové literatury“ za pár korun. Můj sen byl rozmnožit rodinnou knihovnu na deset tisíc svazků bez omezení občasné konzumace „desítky“.)

Variantou rozšiřování kvalifikace bylo následné studium společenských věd. (Divte se!) Aby si každý rozšířil obzory. No, a kdyby vám ještě nějaký čas zbyl, tak široká podpora sportu. Fotbal, lyže, sportovní střelba zadarmo, branné sporty vůbec, ale i volejbal ve školní tělocvičně pro veřejnost. Když se tak na ten text dívám, mám pocit, že by člověk sice pracoval méně, ale do postele by šel po tom všem pěkně zhuntovaný.

Dnes máme možnost usilovně pracovat a být úspěšní. Vedle toho máme miliony nezaměstnaných, pro udržení pracovního trhu. Jaká je správná míra nezaměstnanosti? Procento, pět, dvacet? Takové výsledky už v Evropě máme. K tomu pár milionů imigrantů.

A tak pracujeme co se dá a co vydržíme. Někteří mají i druhý pracovní poměr. Dědeček živil babičku a tři dcery. Já tak úspěšný nebyl. A jako důchodce nebudu držet černé hodinky. Ne že bych v důchodu chtěl do zaměstnání, ale pracovat asi budu muset. V krajním případě budu představovat exponát, jak vypadá senior s vrzajícími klouby, rakovinou a mírnou demencí. Ať se mládež pobaví. I když – kamarád mého vnuka se nebaví. Má dvě zaměstnání. Čekají miminko.

Tak jak to vlastně s tou zaměstnaností je?  A mimochodem, jak pracoval a žil například otrok ve starověkém Řecku? Možná byste se divili.

Nebylo  by přece jen vhodné znovu zavést černé hodinky? Povinně.