Legrace musí být, kdyby na sůl nebylo

  Miluji televizní zpravodajství. Mezi dusnými horory, prostoduchými seriály a další kulturou to je tradiční, napínavé a  současně zábavné podívání.

Stalo se v jedné malé a přesto významné koaliční straně,  že jeden z poslanců si postavil hlavu a že s tím a tím prostě nesouhlasí. Proč ne, poslanci jsou voleni za stranický program, ale zodpovídají se především svému svědomí. Samozřejmě jsem očekával, že v úzkém kruhu svých bratří a sester dostane kázání a bude tlačen ke změně názoru. Tak se to dělává a je na každém jednotlivci jak se s tím vyrovná. Omyl. Sám předseda prohlásil, že jestliže dotyčný nezmění názor, pak spolustraníci svorně opustí koalici. Možná, že odhadl stav vlády jako neperspektivní a usoudil že bude dobré přiklonit se k případnému novému vítězi. Jako obvykle.

Handrkování se přejedlo premiérovi,  volební debakl přičetl na vrub celé vlády a rozhodl se pro změnu. Napříč koaličním spektrem. A počínaje vicepremiérem. To ovšem zmíněný těžko nesl a tak odvážně navrhl zlikvidovat svého kolegu. Tím spíš, že ten zas tak neúspěšný není. Konečně měl pro svou obhajobu logické tvrzení, že ještě před dvěma měsíci byl chválen a teď dělá jeho úřad všechno špatně? Ani náhodou! Jeho nápad statečně podpořilo celé vedení strany. Jenže posvětit to mělo širší plénum a tomu to zrovna nebylo pod fousy. Bylo tedy rozhodnuto, že změny ano, ale bez nás. Vedení strany jako vždy rozvážně a zásadově akceptovalo novou situaci.

Premiér, který už, už chtěl začít konat okamžitě usoudil, že situace není vhodná ke změnám a že ty vlastně nejsou ani tak důležité. Tím ovšem rozčílil dalšího koaličního spojence, který mezitím výměnu nejen naplánoval, ale také veřejně prezentoval.

Musela to být silná tlačenka když vicepremiér nakonec ustoupil. Ačkoliv doposud ustál horší situace a tím prokázal záviděníhodnou životaschopnost ve funkcích. Jenže o tom se z médií nic nedozvíme.

Následně se lámal rok a všechno vypadalo jinak. Tedy rozhodně náš nástup do předsedání Evropě byl energický a slibný. Začali jsme řešit skutečné problémy a já se domníval, že je po legraci. Jenže po pár dnech se ozvala kritika plastiky pod kterou jsme měli slavnostně startovat. Co také čekat když nikdo z vlády nezná skutečný význam fráze „osladit něco někomu".

Kdosi vybral autora, který bývá označován jako kontroverzní. Slušně řečeno. Přidělily se mu horentní prostředky a nikdo nekontroloval za co. To není legrace, ale návod jak se dá v Čechách vydělat. Potom se ukázalo, že nikdo nekontroloval jak výsledek vypadá. Následně se zjistilo, že autorství byl tak trochu podvod. To měl být vtip. Spíš pokus o další zlodějnu. Vypadá to, že od  švejkovského humoru přecházíme na humor drsný až černý.

Jako dítě jsem měl rád příběhy z městečka Kocourkova. Svého času vyšla knížka, která vybírala pozoruhodné příběhy z různých míst naší vlasti a dokazovala, že Kocourkov není v Čechách a na Moravě jen jeden. Jsem velmi rád, že v době kdy sláva mezinárodně nejslavnějšího z Čechů Josefa Švejka poněkud upadá se naše reprezentace chopila příležitosti ukázat v rámci evropského předsednictví jací jsme vtipálkové. A jak i zdánlivě nudné věci umíme řešit tak aby se nejen Evropa, ale celý svět nasmál do sytosti. Děkuji vám. Jen mně trochu vadí, že se smějí ne čemu, ale komu.