Kořeny incidentu pana F.

Noční vlci – podle oficiálních zpráv – přijeli uctít památku padlých. Asi je to pravda a mají k tomu důvod. I když do hlavy jim nevlezu. A kdo s nimi sympatizuje nebo ne, to je v tomto případě vedlejší.

Chodím pravidelně na hřbitov k hrobu svých předků. Bylo to tak vždy a domnívám se, že je v tom nejen trocha sentimentu, ale i slušnosti. A přesto že nejsem výjimkou, nemohu si nevšimnout, jak přibývá nejen hrobů neudržovaných, ale i opuštěných. Mezi mladými se vztah ke kořenům nenosí.

Chápu, že pokud studují, pracují a žijí jinde, pak je to problém. Větší problém ale je, že přestávají být doma Tady a jak jsem si všiml, nejsou doma Tam. Přinejmenším po jednu, dvě generace jsou všude přistěhovalci. Samozřejmě má to své důsledky. Některé národy na ně koukají jako na trpěné gastarbaitry, jiné jako na potencionální agresory. Konečně ani my v tom nejsme vůči cizincům výjimkou. Získat novou vlast je obtížné a netuším, jestli to stojí za to.

Samozřejmě slábne pocit pracovat pro domov svých předků. Proč taky. Nevěřím ani našim profesionálním vojákům, že jsou rozhodnuti položit za vlast i život jako jejich otcové a dědové. Žoldnéři byli vždycky zaangačovaní na kořisti. Dnešní profesionální voják je zaangažován na stálém příjmu a o ten by v případě konfliktu přišel. Takže je vlastně mírotvorce.  Historie totiž ukazuje, že konflikty nejčastěji přežívají generálové.

Protestovat proti projevu úcty je nevkusné. Zajímavé je, že kritika médií směřuje na pana F., a ne na ty, kteří přišli demonstrovat proti (podle mého názoru) pietnímu aktu. A pokud se těchto nadšenců týče, doporučuji se jich v případě možnosti ptát: „Čím se živíš?“ Zjistíte, že jsou to převážně studenti, zaměstnanci placení organizacemi dotovanými státem a různí aktivisté. Demonstrovat je jejich zaměstnání. Ne práce, o práci se v tomto případě nedá mluvit.

Celé divadlo poskytuje ještě jeden obrázek. Ve svém věku si pamatuji konec let padesátých. Nebyl jsem v Pionýru, ale nemohl jsem si nevšimnout uvědomělých soudruhů, svazáků a straníků, ale nejen jich. Podle zásady poturčenec horší Turka bylo dost kariéristů podporujících s nápadným nadšením tehdejší režim. Ne z přesvědčení, ale z prospěchu. Nejen bezpartijní, ale zvláště pozoruhodní byli lidovci, aktivně podporující politiku té jediné správné strany v Národní frontě. A jak to souvisí se zmíněným incidentem? Dnešní aktivisté jako by jim z oka vypadli. Stejné nadšení pro jedině správnou věc, stejné chování, stejná jednostranná argumentace a stejná snaha předepisovat ostatním co je a co není pravda.

Jestli má tato společnost na kahánku, pak to je její a především její zásluha. A začalo to v nedávných letech mimo jiné i ztrátou úcty k předkům z vlastní rodiny.