Kdo a za kolik páchá dobro

Jací jsme my, lidé? My sami jsme ušlechtilí, moudří, mírumilovní… špatní jsou ti druzí. Tak se na věc podívejme na příkladu pomoci potřebným.

Chudí a opuštění byli, jsou a budou. V historických dobách byla péče o potřebné na bedrech rodiny. Především nejstarších synů. Za to mohli převzít rodový majetek, i když někdy to byla pěkná zátěž. Dcery tuto povinnost neměly, protože přecházely do rodiny manžela. Někde i formou prodeje. Nebo s věnem, které se stalo podílem na společném hospodářství. Prostě tak to bylo.

Ještě dnes ve většině  zemí drží rodiny pospolu. V dobrém i zlém. V rozvinutých zemích to tak není. Máme sociální stát, který možná vznikl i proto, aby lidé v produktivním věku mohli makat a makat do roztrhání těla. Na širší rodinu často nezbývá čas. Přesto se jim radí, aby se spořením (pojištěním) zajistili na vlastní stáří, protože povinné spoření na důchod prostřednictvím státu nebude stačit. Kupodivu se jim nesděluje, že díky inflaci budou jejich úspory dobré tak pro kočku a ne pro ně.

Na stát se spoléhat nedá. Ekonomika roste, platy jak komu, ale s  důchody to lepší nebude. Nenechte se uchlácholit absolutním růstem, každé zvýšení si přepočtěte s ohledem na růst výdajů. Když si v aktivním věku pořídíte vilu nebo ještě lépe jachtu, můžete vše výhodně prodat a připlatit si na domov důchodců. Do hrobu si peníze stejně nevezmete. A vlastní potomci budou s úžasem číst romány o tom, jak rody rozmnožovaly svůj majetek ve prospěch příštích generací. Dnes to dělají už jen milionáři.

Pro to všechno, ale ještě pro další se chopily příležitosti neziskové, charitativní, pečovatelské organizace. Je těžké je kritizovat, zvláště ve srovnání s armádou dalších neziskových organizací, jejichž cíle jsou více než podivné. Přesto je dobře zvážit, jaké peníze na tuto bohulibou činnost potřebují na rozdíl od rozpočtu osamělých seniorů a postižených. A jako bonus nepřehlédnout ani ty neziskové organizace se specifickou náplní práce.

Čistě náhodou jsem našel tato data:

V prosinci 2016  bylo v České republice registrováno:

92 878 spolků (89 584 v roce 2015)
26 370 pobočných spolků (26 423 v roce 2015)
2 792 obecně prospěšných společností (2 894 v roce 2015)
686 zapsaných ústavů (388 v roce 2015)
516 nadací (505 v roce 2015)
1 635 nadačních fondů (1 518 v roce 2015)
4 177 církevních organizací (4 166 v roce 2015)

Je to málo nebo moc? Ještě zajímavější informaci najdete v následujícím přehledu:

 V neziskovém sektoru podle dat ČSÚ (jsou k dispozici z r. 2014) bylo možno napočítat celkem 107 243 plných úvazků, což činí 2,12 % podílu na zaměstnanosti ČR (o rok dříve, v roce 2013 to bylo „jen“ 104 830 plných úvazků. Vedle toho v neziskovém sektoru působí tzv.dobrovolníci, a to v počtu představujícím v roce 2014 celkem 26 414 plných úvazků, (v roce 2013 to bylo 25 307 plných úvazků).

V jaké výši a z jakých zdrojů je realizováno finanční zajištění činnosti NGO?

Z veřejných zdrojů v roce 2015 celkem přitekly dotace ve výši 16,48 miliard Kč (o téměř 3 miliardy Kč více než v roce 2014), a to v této struktuře:

9,77 miliard Kč ze státního rozpočtu
2,3 miliard Kč z krajských rozpočtů a rozpočtu hlavního města Prahy
3,7 miliard Kč z obecních rozpočtů kromě Prahy
737 milionů Kč ze státních fondů ČR

Je to málo nebo moc?

V některých zemích daleko od nás se dobročinnost projevuje jednoduše. Já tomu říkám pomoc na dosah paže. Lidé podporují své blízké, ale i sousedy v nouzi tu darem, tu výpomocí ze svého. Někdy i tak, že jim nabídnou práci za cenu přijatelnou pro obě strany. Prostě lidé jsou v kontaktu jako lidé a ne jako organizace. Pomáhá se lidem z okolí, neanonymně a bezprostředně. A jde to, o vyladění lidských vztahů nemluvě.

Přitom to není nic nového Dovolte na závěr citaci (Bárta.M.):

Dal jsem chléb hladovému a šaty nahému, kterého jsem našel v tomto kraj!. Poskytl jsem džbán mléka svou vlastní rukou, Vyměřoval jsem obili jižního Egypta ze svého zádušního statku pro hladového člověka, na kterého jsem natrefil v tomto kraji. Pokud jde o člověka, kterého jsem našel v tomto kraji trpět pod břemenem půjčky obilí od jiného člověka, vyplatil jsem jeho věřitele z prostředků  pocházejících z mého zádušního statku. 

Pohřbil jsem každého člověka v tomto kraji, který neměl syna, v látkách z majetku mého statku. Zachránil jsem bezmocného před tím, kdo byl mocnější než on, soudil jsem účastníky (soudních pří) k jejich spokojeností.

Meryrenefer Qar, správce Jižního Egypta za 6. dynastie (cca 2400 – 2200 př. K.)

My jsme nastolili systém, kde jedni rozhodují o tom, co mají ti druzí dělat, platit. Vždycky a o všem. Nepohádkoví výběrčí daní vybírají od poddaných a panstvo rozhoduje co s tím. Vím o experimentu, kdy finanční pomoc byla směřována přímo k potřebným. Oni i pečovatelky byly spokojeni. Experiment rychle skončil. Organizace starající se o potřebné se ukázala jako nákladná a neživotaschopná a prostě finance znovu převzala. Přitom nikdo nikomu nebrání aby podporoval sport, kulturu, charitu. Ale jako správce Meryrenefer. Je hodně falešné, když si spolek lidí vzájemně se podporujících osobuje právo rozhodovat o penězích jiných. A nejen o penězích. Vlastně ani demokraticky zvolený zástupce voličů toto právo nemá, pokud ho vlastní voliči nemohou v případě nespokojenosti s jeho prací odvolat. Není to demokraticky nastolená diktatura?

Někdy mám pocit, že nejsme zrovna to nejlepší na planetě.