Každý máme svoji slabou stránku

  Přiznám se. Jsou dny, kdy propadám temným pudům masochismu. Pouštím si televizi a sleduji některý ze seriálů. V průběhu děje se pokouším předpovídat průběh a mám dětinskou radost když se strefím. Třeba když se dvě dámy  tahají o pistoli tak musí usmrtit policistu. A více méně jim to projde. Dva nula pro mě. Ve chvílích zvláště temných sleduji přenos z parlamentu.

Proti tomu je situace kdy se hrdinka rozhodne samotinká zachránit krachující firmu v ekonomické krizi pouhá prkotina. V parlamentním přenosu si člověk užije hned třikrát: Technické zajištění, organizaci zasedání a atmosféru.

Je skutečně neuvěřitelné, jak často selže elektronika. Poslanci zmačknou tlačítka a když to počítač sečte, ejhle, reklamace. Některý poslanec hlasoval jinak než výpis ukazuje. Asi se v ten okamžik přehodily dráty. Jinak si to neumím vysvětlit. A raději se neptám jak je to možné. Místo toho se ptám jak pánové chtějí řídit stát nebo dokonce Evropu, když naše zákonodárné shromáždění pracuje s takovým šmejdem? (Myšleno zařízení.)

S organizací práce (vlastně kázní) je to složitější. Premiér předsedající Evropě se nemůže zúčastnit, protože je v Bruselu. Domníval jsem se že je v současnosti široko-daleko tím největším pánem a tak si svůj diář srovná. Také ministři často bývají mimo. Tak i tak. Za stejný konec to vezmou i někteří poslanci a v sále je dost prázdno. (A to nemluvím o interpelacích.) Skoro víc než v předsálí. Divák přemýšlí co je jejich pracovní náplní. Rozhodně ne pozorně sledovat jednání a aktivně se ho účastnit.

Konec konců proč taky. Zbývající přítomní odcházejí a přicházejí, vesele se baví, sledují denní tisk, vyřizují poštu, telefonují a zařizují si věci, které by je ve volném čase zbytečně zatěžovaly. Přál bych jim aby si trochu ulevili od té námahy. Doporučuji ve školách osvědčené piškvorky, při delších zasedáních šachy. Střílečky by měl nakupovat parlament se slevou a nějaké to porno by jim taky prospělo. Už dlouho nebyla žádná pikantní aférka.

Poslanci to vůbec nemají lehké. Aby se dostali tam kam se dostali musí být členem strany. Funkcionářem místní organizace, aby se dali na kandidátku. Potom členem výboru vyšších organizací (okres, kraj) a samozřejmě v ústředním orgánu. Tam všude musí občas zasedat. Samozřejmě nepřetržité volební kampaně. K tomu ještě musí myslet na zadní kolečka (kdyby je příště přece jen vytlačili z volitelných míst) a přivydělat si. Osvědčené jsou různé dozorčí rady a jiné občasníky, samozřejmě placené. Pro jistotu je dobré vlastnit firmu. I ta chce svůj čas. Na rodinu, sport, reprezentaci, zahraniční cesty  a milenky už ho mnoho nezbývá. Na práci teprve ne.

Tak co byste po nich ještě chtěli? Normální smrtelník hledá volnou chvilku po práci aby  se mohl poveselit s přítelkyní nebo nad sklenkou. Těžko může mít tři zaměstnání v jedné pracovní době. Časem pochopí že to nezvládne bez infarktu. Poslanci zvládají všechno a ještě daleko víc. Říká se, že politici jsou schopní všeho. Že by proto?

A do třetice zbývá vyjádřit obdiv nad způsoby které panují při zasedání. Někomu vadí posunky a grimasy naší tzv. elity. Nebuďme malicherní. K vidění jsou  i jiné věci. Když se některý řečník pokusí zaútočit na city, je jedno jestli je to taktika nebo je opravdu takový měkota, jeho oponenti se pošklebují, vysmívají a vůbec chovají jako puberťák, kterému pan učitel vytýká, že plivat spolužačce za výstřih je vulgární. Když se malé dítě vysmívá šilhajícímu spolužákovi je napomenuto. Až vyroste může na dobré vychování zapomenout navzdory celým hejnům Špačků. Tedy pokud se stane poslancem.

Je nezbytné dávat pozor, aby se přenosy z parlamentu nedostaly přes hranice. Aby nepoznali s kým mají tu čest. Bude nutné dát to do zákona.