Jsem občan druhé kategorie

  Zvykám si  na zboží v „akci" které je o padesát procent dražší než ve vedlejším obchodě. Zvykám si na menší balení které je stejně drahé jako to větší. Zvykám si na tunelování, násilí na dětech a stařenkách. Zvykám si na klamání, podvody a lži. Ale na všechno si zvyknout nemohu.

Řidič způsobí dopravní nehodu při které zemře člověk. Možná že se nevěnoval řízení a zaslouží přísný trest už  pro výstrahu ostatním pirátům silnic. Možná, že mu oběť vjela pod kola a na jeho straně je vina minimální. Rozhodnutí záleží na vyjádření policie. Ta by měla shromáždit potřebné informace aby posouzení bylo kvalitní a kvalifikované. Soud potom rozhodne.

Rozhodne uzavřít případ podmíněným trestem a já výrok respektuji. Stále ještě věřím že policie pomáhá a chrání a soudy jsou nestranné a spravedlivé. Jenže když své rozhodnutí doplní odůvodněním „podmíněný trest byl stanoven i vzhledem ke skutečnosti, že obviněný rodinu oběti finančně odškodnil", pak se mně dělá špatně.

Pokud bych byl já účastníkem podobné nehody, jsem v horší situaci. Nemám ani milion ani dva abych ukázal dobrou vůli. Ani kdybych si chtěl vypůjčit. V mém věku mně už takovou částku nikdo nepůjčí. Nemohl bych ji do konce života splatit.

Připadám si jako občan druhé kategorie. I před soudem. A to je moc špatné. Nejen pro mě, ale i pro demokracii.