Jezdíte vlakem?

Já ano. A rád. Protože cestování obohacuje. Dokonce i cestování vlakem. Mnoho obvyklých i neobvyklých situací přináší poučení a to nikdy není na škodu.

Tak třeba už na nádraží si všímám početné rodiny (nebo je to několik rodin?) snědších spoluobčanů, kteří i s malými dětmi zřejmě snídají. Párek v rohlíku, někteří kávu nebo cosi z automatu. Pravidelně. Mimo dny kdy zřejmě jdou pro sociální podporu. Jak s ní vyžijí při tomto způsobu života je k zamyšlení. Snad by pomohly kurzy rodinného hospodaření. Dietologové, zdravotníci a další by jistě měli radost. To by ovšem znamenalo novou práci pro úředníky ze sociálních odborů, kteří by přišli o nacvičené přerovnávání peněz z hromádky na hromádku.

Naproti tomu podroušených ubylo. Možná je to tím, že je zatím teplo. Tráví podzim na lavičkách venku.

Jezdím hodně vlaky vyšší kategorie. Tedy „écéčky“. Rád i proto, že musím zavzpomínat na kulturu cestování před léty, kdy jsem celou cestu prostál na chodbičce, protože v kupátcích leželi rozvalení „východňári“ v alkoholovém a jiném oparu. Zvláště proslavený byl ranní „Košičan“. Ale kupodivu i v současném vlaku z Budapešti do Hamburku můžete zažít dobrodružství. Obuté boty na sedadlo si dávají nejen exoticky vypadající spolucestující z Maďarska nebo Slovenska, ale kupodivu i cizinci ze západní Evropy. Pozoruhodné je, že procházejícímu průvodčímu to evidentně nevadí. Kladně je nutno hodnotit, že na kratších úsecích se ani nenamáhá kontrolovat jízdenky. Ale i jeho chápu. Řekne někomu aby nedával špinavé boty na textilní sedadla a on to požene k ombudsmance. A bude se řešit. Pánům z ČD je to také jedno. Zdraží jízdné a v zájmu vyšší kultury cestování pořídí nové vozy a ušpiněné, okopané a jinak poškozené vozy vyřadí z vlaků EC a recyklují. Napadá mně, jestli by nebylo lepší recyklovat několik tisíc úředníků. Divím se, že žádný ministr dopravy na to ještě nepřišel.

Je to škoda. Vlaky jsou rychlejší, vozy prostornější, podvozky tišší. Jen ten chlívek se trpí dál. A to je prosím moje nejčerstvější zkušenost.

P.S. Malý recept: Kdysi dávno jel v dělnickém vláčku mládenec, který dost nechutně provokoval mladou průvodčí. Byla velmi pěkná a možná nevěděl jak navázat kontakt a tak jí dělal naschvály. Na nejbližší zastávce dívka vystoupila a náhodně přítomným pracovníkům železniční stavby sdělila svůj problém. Do vozu vstoupil jeden z nich, tak metr devadesát a sto dvacet živé váhy, a se slovy „tak kdepak máme toho pasažéra“ vynesl dotyčného na peron. Řešení decentní, jednoduché a bez možných stížností na diskriminaci. Vtipné na tomto řešení bylo, že příští osobní vlak stavěl v této zastávce za tři a půl hodiny.