Jezdím vlakem

Na tom by nebylo nic zvláštního, ale nádraží je něco jako hospoda. Scházejí se tam lidé a stačí se dívat.

Hned po ránu přichází na nádraží skupina mladých žen s dětmi. Zřejmě je to několik rodin. Na jednu ženu, téměř dívku, připadají dvě až tři malé děti. Pěkně oblečené, chovají se vzorně. Matky nakoupí obložené housky do školy, staví se pro pár fornetti a některé děti posnídají párek v rohlíku. Dospělí si dají kávu z automatu a dokoupí zásobu cigaret. Potom tráví čas v srdečném rozhovoru, zřejmě čekáním, až děti odejdou do školy. Nevím, můj vlak přijíždí.

Uvažoval jsem na kolik taková snídaně přijde. A jestli by těm stovkám pracovníků neziskovek starajících se o tzv. sociálně vyloučené (kdo je vyloučil?) nebylo vhodné doporučit, aby ty mladé maminky poučili o zdravé výživě a naučili je vařit. Asi by to bylo složité. Pokud svou nádražní zkušenost doplním pozorováním podobných rodin v hypermarketu vidím, že podstatnou část nákupu tvoří lahvové pivo, balíky ochucených limonád, sušenky a samozřejmě maso. Po pohledu do našeho vozíku si připadám jako bezdomovec. Ale bezdomovec, stravující se v mezích možností zdravě.

Někteří zapšklí kritici současných pořádků tvrdí, že jsme příliš sociální. Já myslím, že jsme asociální. Nejen, že si pěstujeme lidi žijící z daní ostatních, nejen že důchodce a invalidy posouváme mezi chudinu, ale my ještě podporujeme příživníky v různých organizacích, pro které se péče(!) o vyloučené stala byznysem. Přitom jediné co dobře umí je inkasovat a přerozdělovat peníze.

Platí to v politickém spektru odleva doprava. Můj vlak jsem stihl, ale těm mladým rodinám vlak zase ujíždí.

(Chceš-li člověka udělat šťastným jeden den, daruj mu rybu. Chceš-li jej udělat šťastným celý život, nauč ho ryby chytat.)