Jak se zbavit podlézání

Čas od času se ozve varování. Nevytvářejme modly! Nestavme pomníky, nevyvěšujme pamětní desky a zrušme pojmenovávání kdejaké budovy na počest kde koho. Je pro to dobrý důvod. Ale my ne.

Když se totiž osobnost nehodí do kontextu doby, tak se bourá. To je daleko větší chyba, než když se staví. Jak řekl K.H.B.:  „Dnes tě mají za svatého, zítra budeš sviňák.“ Velký novinář to vyjádřil přesně. Dokonce ani proti té drobné vulgaritě se nedá nic namítat.

Jakou atrakcí by mohla být „fronta na maso“, tedy Stalinův pomník na Letné. Nejen proto, že v té době prý za náklady na jeho postavení mohlo být sedm nemocnic. Dnes by to byla krásná učební pomůcka. Mohl by na něm být metrový nápis: „Podívejte se děti, co dokáže lidská blbost a servilita. Takové věci nedělejte.“ Kolik krásných příležitostí k poučení v terénu bychom mohli mít.

Prostě když město osvobodila Rudá armáda, může tam být cedulka dodnes. (Viděl jsem ve Vídni.) U nás jsme schopni stěhovat hroby padlých rudoarmějců. Vlastně i doklady existence Rakousko-Uherska by dnes mnoha občanům nejen nevadily, ale rádi by se u nich s nostalgií zastavili. Bohužel, bourá se přece proto, aby děti a vnuci nemohli srovnávat minulost a současnost. Důsledkem oslavně-bourací charakterové deformace je, že si nikoho nevážíme a jsme manipulovatelní. Nosičům transparentů nevadí, že na stádo není spolehnutí. To jen pro připomenutí, abyste zvážili, jestli by dnes euroČeši bojovali za svou vlast. Kdo a za kterou?

V některých případech dochází k trapnostem až hnusu. Jeden příklad za všechny. (Pravdivý do posledního písmene.)

Lidé milovali „tatíčka“ Masaryka. Také v jednom městečku se rozhodli zhotovit (1) jeho bustu. Byla důstojnou památkou na slavnou osobnost. Jenže ne dlouho. S příchodem nacistů zmizela (2). Díky prozíravému občanovi, který tušil, že okupaci by nepřežila. Po válce byla s úctou instalována znovu (3). Bohužel, změna režimu způsobila, že tatíček se zase musel schovat (4). Tentokrát vydržel v úkrytu až do konce let šedesátých, kdy jej pamětníci znovu vynesli (5) na veřejnost. Ne nadlouho. S normalizací šel zpět do úkrytu (6). Teprve v létech devadesátých byla busta znovu instalována (7). Doufejme, že tím to stěhování končí. Stěhování zatěžuje každého člověka, ale tolik stěhování musí otrávit i bustu.

Nepřipadá vám to celé trochu trapné?

(Blaise Pascal: „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit. Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.“)