Co je xenofobie?

  Strach z cizího nám je vlastní. Žádný úřad to nezmění a také není potřeba. Problém je v něčem jiném.

Začněme u zvířat. Žádná tlupa nevítá přivandrovalce. Naopak o své příslušníky se obvykle stará až s dojemnou péčí. Zachování vlastního rodu je první zákon přírody.

Udeřila mexická chřipka. Předtím ptačí. Každou chvíli hrozí nějaká infekce a odborníci konstatují, že na vině je  zvýšená migrace mezi kontinenty. Nějakou nepříjemnost si můžete přivézt  z cesty za prací nebo na dovolenou. Copak neznáte „faraonovu pomstu"?  Na Nilu jsme z lodi obdivovali lodníky sousední lodi při večeři. Na naše poměry neuvěřitelně špinavý stůl, chléb a další potraviny volně rozloženy, ale chuť veliká a nálada skvělá. Úspěšně přežívali tyto hygienické podmínky, zatímco zhýčkaní Evropané pečlivě vybírali pokrmy a polykali prášky. Jeden můj známý venerolog říkal svého času o vybrané skupině cizinek: „Těm ani ruku nepodávejte." Čímž chtěl varovat před intimnějnšími kontakty. Za xenofobii to nikdo nepokládal.

Určitá opatrnost nám brání pozvat neznámého do domu. Nechceme riskovat okradení  údajným pojšťovacím agentem, pracovníkem charity nebo kontrolorem plynu. Nebo i z uvedených obav o hygienu. Kdysi dávno mě u našich východních sousedů překvapila žena dotazem. „Tobě to nevadilo?" „Co, ptám se vytržen z pozorování krás okolní krajiny oknem autobusu."  „No přece to zoo ve vlasech toho před námi." Přeháněla, nebylo to zoo byly to jen vši. Velmi živé. Vystoupili jsme. A dnes na jednu stranu varujeme spoluobčany před šířícími se štěnicemi a na druhé straně kritizujeme každého, kdo projeví nedůvěru k neznámému cizinci.

A to nemluvím o psychologických zábranách. Odborníci vědí, že každý z nás má svou intimní zónu, zónu pro komunikaci. Nevím jak vy, ale dovolím si předvídat, že jste své milé, (svému milému) také nepadli při prvním setkání do náruče. Nejdřív trochu oťukávání, pak dotek, a dál to ostatní.

Určitá míra xenofobie je normální. Trochu se tu úmyslně pletou pojmy. Nejde o strach. Bojíme se i tmy, pavouků nebo výšek. Nikdo z toho nedělá politický problém a nezakládá proto ministerstva. Jde jen o to být navzájem tolerantní. Já pán, ty pán. Preferovat a podporovat kulturní odlišnosti které obohacují, vyžadovat zachování místních zvyků denního provozu. Domácí a host byli, jsou a budou v rozdílném postavení. Střety řešit s taktem a hlavně se neohánět právem menšiny. Každý jsme někdy a v něčem menšinou. (Já patřím do diskriminované „menšiny", která na rozdíl od poslanců trpí ztrátou odměny v době nemoci a na dopravu do zaměstnání nedostává nic.) A jestli chceš abychom spolu vycházeli, tak se myj, neplivej pod stůl a v mé domácnosti dodržuj zaběhnutý režim. Pak budeš vítán a možná se staneš mým novým přítelem.