A život je tak krásný

Debaty o tom jestli plácnout dítě po zadečku, jestli kouření metr od nástupního ostrůvku je přestupek a podobné duchaplnosti časem unaví. Proto je také většina lidí (s výjimkou těch kdo je vymýšlejí) nebere vážně.

S  chutí se občas regeneruji mezi cizími lidmi. Nejlépe daleko a nejlépe na jihu. Systém poledních siest a večerních posezení je fajn. Ale ono to není jen v tom životním rytmu. Ať si říká kdo chce co chce, něco jako národní mentalita zřejmě existuje. Z povídání starších tuším, že moudrost, nadhled a životní filosofie bývala jiná i v našich krajích. Škoda. Tím víc potěší, že všude ze světa nezmizely.

 Bylo to ve známé soutěsce daleko na ostrově ve Středozemním moři. Romantické prostředí, usilovný, ale přesto příjemný pochod. Upoutala mě tabulka s běžným varováním. „Pozor, padají kameny.“ Byla umístěna před nejužším místem soutěsky, kde několikasetmetrové stěny nechávaly volný průchod v šíři několika metrů. Dovedl jsem si představit, že v tomto místě má i malý kamínek účinky projektilu. Uvažoval jsem co v v případné nouzi dělat a nic nevymyslel. Tak jsem se zeptal místního. Následoval dlouhý, všeříkající pohled a potom slova: „Tak to byste měl smůlu.“ Svatá pravda.

 Druhý případ se odehrál po pár set kilometrů dál. Počasí na Kypru standardně slunečné, teploty středomořské, jen ten vítr. Nošení klobouků nepřipadalo v úvahu, v kameře nebylo mimo hukot slyšet vůbec nic. Nepřetržitý a silný vítr. Nevím jak v noci, ale zdálo se, že fouká dvacet čtyři hodin denně. Ani místním se větru nevystavovali zbytečně a tak jsem se zeptal, co když přestane foukat. Opět následoval ten moudrý pohled. Jak se na takovou elementární věc vůbec někdo může ptát? A odpověď byla jednoduchá: „ Modlíme se, aby začalo foukat.“ A je to.

 Jsme psychicky masírováni k úsilí vyšponovat se k  výkonu, pracovat s maximálním nasazením bez ohledu na pracovní dobu. Ve skutečnosti jde především o to přesvědčit ty druhé, že to je smysl jejich života. Abych se někoho nedotkl (a nebyl by to problém), uvedu co řekl jeden dosti významný funkcionář už před čtyřiceti lety.  „Já vlastně nic nepotřebuju. Všude mě dovezou služebním autem, nakrmí, co chci tím mě podarují a zábavu zajistí. Já vlastně ani nevím za co utratit výplatu. Jen mně právě utekla žena.“

 A zde se už hodí dodat: bez komentáře.