Je tomu už měsíc a den co jsem odjel na brigádu. Někdy svítí slunko, jindy zase prší a mezitím práce, práce a práce. Člověk je odloučen od svých blízkých, které miluje. Časem víc a víc začne pociťovat odloučení a chápat co znamená mít domov, místo kde se člověk vrací a cítí šťastný a v bezpečí.
Pocity se mění, jednou je člověk šťastný plný sil jindy přijde smutek z odloučení, únava. Je úžasné vědět a hlavně pociťovat, že je semnou stále Bůh. I tady kde jsem v jiném prostředí, vím, že Ježíš to tady zná, dokáže mi poradit, pomoct a vést. Dát silu když ji potřebuji, obejmout a povzbudit.
Někdy se lidé ptají, co mi přináší víra, že stačí uvěřit před smrtí a jít do nebe. Víte už jen nechávat tuhle záležitost na „někdy potom“ je riskantní, v době kdy jsme ohrožování na cestách, výtržníky, teroristy, živelnými katastrofami či různými viry. Hlavně, ale člověk bez Ježíše v srdci přichází o nejlepšího přítele rádce, ochránce. Nikdy nenechá člověka samotného s jeho problémy, starostmi a smutky. Lidé často hledají dobrého přítele na internetu, přez facebook,… a přitom „Ho“ stačí pozvat do srdce. A to bych vám všem chtěl na závěr přát. Hledejte Ježíše, jediný bod ve vesmíru, kterého se můžete uchytit, který vás nikdy nezklame a jehož slovo trvá na věky věků.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
1 Korintským 13:13
