Mezinárodní den žen je každoroční připomínkou boje za rovnost a práva žen po celém světě a také dnem, kdy jdou na dračku karafiáty a květináři si mnou ruce.
Především je to čas zamyslet se nad smyslem tohoto svátku, který mnozí mají za zprofanovaný. Ale proč vlastně?
Při pohledu na současné feministické hnutí na Západě nelze nezaznamenat určité kontroverze. Západní feminismus často upadá do pasti vytváření nepřátelství mezi muži a ženami, což je paradoxní, protože cílem feminismu by měla být spolupráce a vzájemné porozumění. Místo toho vidíme výzvy k zavedení kvót na počet žen v politice, kultuře nebo ve firmách. Tato opatření, místo aby ženy povýšila, často spíše podceňují jejich schopnosti a znevýhodňují je tím, že zpochybňují jejich schopnost dosáhnout úspěchu bez umělých intervencí.
Co je ještě důležitější, je to, že západní feministické hnutí často pohodlně bojuje za práva, která jsou na Západě již dávno vybojována. Namísto toho, aby se vydaly do boje za skutečné problémy, jako je například situace žen v islámských zemích, se mnohdy obrací na marginální otázky, které vedou k polarizaci a nenabízejí řešení pro všechny ženy.
Ale dejme tomu, může být kritika konstruktivní, ne? Pokládám se za feministu. Ale nechci mít nic společného s tímhle západním druhem feminizmu, který podceňuje ženy a vytváří nepřátelství mezi pohlavími. Jsem feministou, který věří, že rovnost a práva žen jsou nezbytné pro spravedlivou společnost. Ale také jsem realista, který si uvědomuje, že boj za tato práva musí být zaměřen na všechny ženy, bez ohledu na jejich etnický původ, náboženství nebo místo na světě.
Takže ano, oslavme Mezinárodní den žen a pamatujme na všechny ženy, které bojují za svá práva po celém světě. Ale zároveň si připomeňme, že feminismus by měl být o sjednocení, nikoli o rozdělení, a měl by se angažovat ve skutečných bojích za rovnost a spravedlnost, bez ohledu na to, jak obtížné to může být.
