Živnostníkem proti své vůli.

V dnešní době by se spíše hodilo napsat živnostník = živořník. Ale o tomto nemá cenu psát. To už zde bylo rozpitváno jinými postiženými do morku kosti na jednotlivé tkáně a buňky a podbuňky.

Spíš bych chtěl poukázat na jiný pracovně-politicko-společenský nešvar, který úřady tohoto „státu“ v tichosti trpí. Na švarcsystém v praxi.

Ale vezmu to popořadě, aby bylo jasné, proč se mi to příčí.

Já osobně jsem s malými přestávkami živnostníkem 18 let. Mám 5 živnostenských listů na různé činnosti, v navzájem nesouvisejících oborech. První živ. list mám od roku 1990, tedy z doby, kdy byl živnostenský zákon ještě v plenkách a začít podnikat v jakémkoliv oboru bylo jak vstoupit do bájného města Machu Picchu. Mohl jsem podnikat ve všech odvětvích. Byl tady totiž absolutní hlad po všem. Ne, že by dneska nebyla možnost zřídit si živnost na skoro všechny formy podnikání, ale v roce 1990 nebyli řemeslníci (jako kdyby dneska byli), nefungovaly služby, nebyly auta, pračky, barevné televize, motorové sekačky, motorové pily, náhradní díly na všechno, tvrdé Sparty, mandarinky bez pecek, papírové pleny, v létě pivo, v zimě uhlí, zahraniční dovolené do nesocialistických zemí, prostitutky, tobogany na každém koupališti, lyžařské sjezdovky u každé horské chaty, zahraniční filmové novinky, knihy od Solzenicina, Kohouta, Tigrida, zahraniční hudební počiny všech žánrů…mohl bych pokračovat do soudného dne. Prostě hlad byl po všem, co socialismus nevyprodukoval a „tavaryšč“ neschválil.

A tak jsem úspěšně rozjel síť prodejen se smíšeným zbožím. Vše fungovalo, jak dobře namazaný stroj až do doby, kdy na konci devadesátých let vpustili do center měst a městeček komunální poslanci za tichého přihlížení parlamentních neumětelů velké nadnárodní potravinářské a řemeslné řetězce. Myslím, že taková koncentrace hyper, super a minimarketů není nikde na světě. A tak jsem to v tichosti zabalil, protože to byl boj Davida s Goliášem.

Přerušil jsem živnost a šel hledat novou výzvu. Po mezidobí, kdy jsem dělal chvíli v distribuci v novinách (bohužel po půlroce to zabalili taky), chvíli ve skladě uzenin a v distribuci alkoholu a kávy, jsem si vyřídil novou živnost na stavební práce. Člověk dělat něco musí, a když nemá obě ruce postižené, tak zvládne i stavebnictví. Tento obor není bůhví co, ale na uživení to stačilo. Ale jelikož ve stavebnictví se moc nezaměstnává, protože v zimě je o práci nouze a zaměstnavatel nebude přece platit tříměsíční odstupné, tak švarcsystém je zde nejrozšířenějším pracovně-právním vztahem, i když po zbytek roku dělám jen pro jednoho investora. Jenže zase přišel nový podraz. Tentokrát ze strany sociální demokracie, která protlačila zákon o povinné dani živnostníků. A když živnostník-živořník počítá každou korunu, zvlášť ve stavebnictví, kde dostat z investora peníze v termínu, je jak chtít po ODS, aby zpívala na svém sjezdu „Častušky“, tak bylo lepší to zabalit a jít válčit o vesnici dál. Tak jsem se rozhodl připomenout si osmdesátá léta, kdy jsem na chemičce jako zaměstnanec bezstarostně čekal až to dopracují na důchod i s rakem v těle.

„Pane Novák, pan doktor neříkal žabička ani rybička , ale rakkk“

Ta cesta byla sice dlouhá, ale vyšlapaná. Měl jsem zde všechno. Sociální jistoty, 13. plat, zaplacené přesčasy, bezplatnou účetní, bezplatnou lékařskou službu, závodní stravování, podnikového zubaře, 25 dní dovolené, šestkrát ročně nové montérky, pracovní obuv, rukavice, přilbu, vánoční kolekci pro děti, zaplacené svátky, bezplatné školení, placenou nemocenskou, podnikového lektora angličtiny, němčiny a svahilštiny atd.

Tak co, nebylo mi lépe jako zaměstnanci než jako živnostníkovi?

Po delším hledání jsem zakotvil v bezpečnostní agentuře jako detektiv v supermarketech (toť paradox, nejdříve vás markety zničí a pak jim jdete hlídat prdele). Ale dělat tuto práci je opravdu jen pro ty nejotrlejší. Abych se za 45 Kč na hodinu nechal vykuchat bajonetem, tak na to fakt nemám žaludek.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v jednom bigsuperhypermarketě potkal jednoho člověka, který zrovna sháněl technika do lesa. Sice jsem neměl v nejmenším tušení, o co se jedná, ale byla zde nová výzva. Změně napomohla i událost v jednom supermarketě na Liberecku, kde jeden „vysmažený“ zákazník vzal kynžál z řeznictví a v nepříčetnosti pobodal ochranku kvůli štangli salámu. Ono těm smažkám je to úplně jedno. Trest smrti jim nehrozí a na Mírově mají vše, co potřebují k životu. Teplo, stravu, televizi a ping-pong.

A tak začala moje anabáze v lesnictví. Byl jsem jediný stálý pracovník ve firmě, ale až po roce jsem se stal stálým zaměstnancem, protože jsem majiteli zvýšil roční obrat z půl mega na pět mega. Když jeden zaměstnanec zastává funkci řidiče, telefonisty, ajťáka, nákupčího, prodejce, fakturanta, personalisty, kontrolora, sekretářky, pošťáka, automechanika, mapovače, styk s veřejností, styk s úřady a má za to jeden plat, i když v jiných firmách toto vše dělá 5 zaměstnanců, tak se ušetří hodně peněz na platech a odvodech a tento člověk je k nezaplacení. Další rok se obrat zvýšil ještě o dalších 10%. Prostě pohádka jak se z nástěnkáře, agitátora stal milionář. Jenže ouha. Někdo tu velkou životní změnu nese těžce, a místo, aby zveleboval firmu, zveleboval sebe. Přesněji svou pověst největšího nočního barda v okrese. A tak bez hnutí brvy utratil měsíčně sto litrů za taxikáře, Ballantinku a holky.

A tak to nemohlo dopadnout jinak než pádem do žumpy plné sraček. Všemu tomu napomohlo neúspěšné získávání dalších zakázek, kdy přednost dostaly firmy finančně loajalní na politickou garnituru, která zrovna vládla. A tak firma skončila.

Co včil a co potom? Je třeba z něčeho žít. Takže začínám nanovo. Ale už žádný živnostník-živořník. Chci všechny zaměstnanecké výhody včetně tříměsíčního odstupného! Chci své montérky, svou přílbu, své rukavice, svou pracovní obuv, stravenky, kolekci, zubařku, svátky, dovolenou…

Jenže ono to není tak jednoduché, jak si to člověk představuje. Z pětiset obeslaných firem, mě oslovila jedna, která mě pozvala do výběrového řízení na pozici dělník. Ostatních 50 odpovědělo, že na požadovanou pracovní pozici sehnali vhodnějšího kandidáta. Zbytek se neobtěžoval. No co, firma, která mě oslovila, má zahraničního vlastníka, je perspektivní a zaměstnanecké výhody jsou zde taky, včetně podnikového psychologa. Tak proč nebýt dělník?

Výběrové řízeni vedla mladá, právě dostuduvší  slečna.

Že mám střední školu ji bylo šum a fuk – „Tu má dneska každý.“

Že příležitostně fotím do různých časopisů přešla slovy – „Víte, já taky fotím. Mám takový špičkový jedna megapixelový foťák tady v mobilu a dokonce jsem si z toho nechala udělat fotky. A všichni je chválili. Takže tím mě neoslníte.“

Že mám řidičák na auto, zdvižku, plošinu, ji bylo taky jedno – „No, ale pilotní průkaz na Boeing 747 nemáte, že?“

Že mám najeto milion kilometrů bez nehody a bez ztráty květinky ji taky nechávalo klidnou – „Víte, tolik kilometrů má u nás nalétané kdejaká uklízečka na koštěti a o panenství  při tom taky nepřišla.“

Že jsem nekuřák ji nadzdvihlo ze židle – „To tak, ještě nám tady budete zavádět nekuřácké móresy a třeba budete chtít, aby se nekouřilo i při obědě. A co ti chudáci kuřáci – závisláci? To je mám všechny propustit?“

Že mám dobrý zdravotní stav ji znepokojilo – „Tak to by už fakt nešlo, vy budete celý rok pracovat na 120%, nebudete ani den nemocný a ostatní, kteří jsou zvyklí jít po každém kýchnutí na měsíční nemocenskou, mě pak ušlapou, že jsem vás přijala!“

Takže ortel byl vyřčen: „S Vaší kvalifikací, Vaším dobrým zdravotním stavem, ještě k tomu nekuřák, chápete, Vás nemůžeme přijmout. My potřebujeme cvičenou opici a ne nějakého středoškoláka s několikaletou praxi.“

Tak jsem zase utřel.

Minulý týden jsem objevil na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí firmu, která hledá pracovníka na pozici distributora devedéček za babku. Jelikož jsem kdysi vlastnil síť videopůjčoven, tak o tom něco vím. Proto jsem je oslovil a světe div se, oni mi odpověděli. „Hurá, konečně nějaká firma, která mě chce pro mou kvalifikaci zaměstnat.“ Jenže to mělo jeden malý háček. Oni vlastně nehledají zaměstnance, ale pracovníka s živnostenským listem. Samozřejmě, že to fikaně ukryli do věty, že pracovníka už mají, ale ještě je volné místo na živnost. A ještě mají tu drzost to lživě udat na oficiálním portálu MPSV. Když jsem zodpovědného pracovníka kontaktoval telefonicky, tak mi udělil 10 minutovou přednášku o ekonomických výhodách práce na živnostenský list a vše zakončil slovy: „Ber nebo běž! Nás oslovilo 2000 zájemců (nevím kde potom přišlo MPSV s číslem 17 zájemců na jedno volné pracovní místo?), takže určitě někoho chytíme na udičku.“

Smůla. Zase žádný pracovní poměr. Jen prachsprostá živnost, která státu nevadí, i když se jedná o švarcsystém?

Tak se budu aspoň zdokonalovat přes internet ve Svahilštině, Marathštině, Telugštině, Javánštině, Hindštině, Čínštině, Urdštině, Tamilštině, Korejštině, Barmštině, protože tak mluví v Česku ve čtyřech firmách z pěti, a bez těchto jazykových znalostí vás nepřijmou ani jako vrátného. Zvláště v Česku ne!