Na houby s buzolou.

Minulou sobotu jsem si našel konečně trochu času zajít provětrat městským smogem nasáklé plíce do beskydských luhů a hájů a cestou posbírat nějaké ty jedlé houby.

A jelikož houby rostly „jak po dešti“ (ne po tom chrastavsko-frýdlanském, to by nerostly ani choroše), byl zde příslib slušné nadílky. Jako bývalý lesní technik v Beskydech a v Jeseníkách jsem za svou krátkou pracovní kariéru lesáka poznal mnoho míst, kde se o jedlé houby jen zakopávalo. V pátek u piva jsme naplánovali jedno takové místo na Hutisku. Kdo neví, tak je to v Beskydech kousek od Vigantic, kde začínal svou slavnou fotbalovou kariéru Milan Baroš ještě jako žák. Jeden z plánovaných účastníku houbařské výpravy vzpomněl svůj předloňský houbařský výlet, kdy ho jeden známý (má přezdívku Térák) vzal na houby na své oblíbené místo. Ale aby náhodou nevěděl, kde jedou, tak měl celou cestu zavázané oči šátkem a přes šátek měl ještě kuklu, co rádi nosívají bankovní lupiči. Já takový magor nejsem. Nemám své oblíbené místo. Prostě jdu do lesa. A když rostou, tak rostou.

Do lesa jsme dorazili kolem půl 7. Auto zaparkovali u penziónu Eva, což je kousek za kempem na Hutisku směr Prostřední Bečva. A již tak brzo ráno jsme tam nebyli první. Původně jsme měli být čtyři, ale jeden účastník zájezdu se propil až do svítání (ten, co předloni jel s těma zavázanýma očima) a druhý se probudil ve 4 ráno, a když zjistil, že prší, vzdal to. To, že v 6 už nepršelo, zaspal. Dobře mu tak.

Jako výbavu jsem si vzal na cestu do lesa středně velký košík a tašku (co kdyby toho bylo více). A více toho bylo. Hned první odbočení do lesa z cesty a už bylo půl koše praváků. Jelikož nejsem žádný mykolog-odborník, tak sbírám jen 10 druhů hub. Nerozeznám masáka od muchomůrky tygrované, holubinku révovou od muchomůrky červené, proto tyto jedlé houby raději nechávám jiným. A ke všemu jsem ještě slepý jak patrona. Vidím jen houby, které mají hlavu v průměru víc než 10 cm. Ty menší najdu, jen když na ně šlápnu nebo o ně zakopnu. Kolega, co šel za mnou, našel více hřibů než já, ale zase malé, tak se to vyrovnalo.

A tak jsme sbírali, košík se pěkně plnil, a my se najednou vyskytli na horizontě v břízovém hájíčků. Cestou přibyly do košíků ještě nějaké modráky a kozáci a jeden křemenáč, který měl sice hlavu menší než 10 cm, ale třeň byla vysoká jak telegrafní sloup, tak jsem jej nemohl přehlédnout. Pokračovali jsme pak lesem do nižších poloh. Cestou jsme narazili na kvanta stejných lapačů horského vzduchu, jak my, ale ti byli nasměrování nahoru, a košíky měli poloprázdné. Jen jsem cítil ty jejích závistivé pohledy do naší úrody v košíku. A nepomohl jim ani Bílý tesák, který je doprovázel. Když jsem se protahoval přes kapradinový háj, ztratil jsem někde tašku na nadnormativní houbařskou úrodu. A košík už překypoval. Tak co. Jdeme lesem k autu. Ale průser byl v tom, že les je všude stejný. Najednou jsme byli v modřínovém lese, kde rostly desítky klouzků, které jsou vynikající do omáčky, ale nedají se sušit. A tak jsem sbíral a sbíral a nekoukal, kde jsme. Nikde žádné záchytné body (třeba vysílač nebo hospoda či supermarket) a my šli furt za nosem. No, kdo by nešel, když jsme stále nacházeli další a další krásné hřiby. Už jsem je rval pomalu do kapes.

A najednou jsme se vyskytli u nějaké hlavní silnice. „Ale vždyť auto je zaparkované v lese na polňačce, kde se protáhne s obtížemi osobní auto a tady jezdí autobusy? Ty krávo, kde to jsme? Že by až na Zákopčí? Ale to je tak 5 km od místa, kde parkujeme? A ty dráty vysokého napětí jsou taky na druhé straně, než mají být. Že by je za ty 3 roky, co jsem zde pracoval naposledy, přestěhovali? To asi ne. ČEZ je bohatý, ale ne dajný.“

Už jsem se viděl jak nás hledají s termovizí vrtulníkem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na 7 let starý výlet na houby do vojenského prostoru na Libavé u obce Kovářov. Tehdy jsem poprvé zabloudil. A kdo by nezabloudil, když tam byl samý les, louka a střílna, nikde ani živáčka a všechno bylo jak přes kopírák. Naštěstí tam byly větrné elektrárny, které se daly určit jako záchytný bod, i když byly vzdálené asi 3 km. A tak jsme se šťastně po 2 hodinách setkali celá ztracená rodinka. To bylo radosti jak na Starém bělidle.

Ale teď jsme na Hutisku, kde žádné větrné elektrárny nerostou. Jen co 20 minut zde projede autobus a co minutu nějaký osobák. A teď mě to trklo. My jsme na silnici, která vede na Soláň. Tak to jsme si pěkně zašli. Jsme až za kopcem, kde je zaparkovaný náš čtyřkolý odvoz. A to je tak 4 km. Tak sláva. Našli jsme se sami. Nemusel kvůli nám ani vzlétnout vrtulník s termovizí (stejně by se na nás vysrali). Příště si vezmu sebou kompas, protože už mě nebaví se v lese ztrácet.

Ještě, že potěšily houbařské žně.