Letos už po dvanácte. Kdo? No přece festival Masters of Rock ve Vizovicích. A kdy? Hned z kraje prázdnin. Přesněji 10. – 14. července 2014. Proč? Protože letos tam byly opravdové hudební skvosty.
Jestliže partyja metalových harcovníků loni bědovala, že už na Masters of Rock nepojedou, po ohlášení headlinerů najednou většina změnila své unáhlené rozhodnutí a do „slivovicového“ kraje opět a zase dorazila. Letos se „Pragáč“ opravdu vyšvihl. Jakmile byl ohlášen jako headliner Dream Theater, tak nebylo co řešit. Vždyť tito mistři progresivního metalu jsou nejen můj absolutní top, tak proč váhat, že?
Ranní balení, nákup proviantu, cesta, ubytování, naplnění ledničky na ubytovně zásobami piva – to je už několik let stejné jak ranní stolice. Z toho se za ty roky stal pomalu obřad. Vždyť jsme ve Vizovicích byli už po jedenácté! Ale přece jen jedna změna, na kterou jsem si vzpomněl. Nezapomněli jsme doma vstupenky, pro které bychom se museli vracet zpět až ze Sirákova.
Ještě jsem si nestačil ani povléct postel a už běžím do areálu na první kapelu. Samozřejmě jsem přibral manželce její vstupenku, takže ta mě pak musela přes telefon nahánět jak zaběhnutého kozla, protože na dobré slovo ji do areálu nechtěli vpustit. Letos to bylo se vstupenkami vůbec nějaké ošidné. Co si pamatuji, tak v minulých létech se na každém rohu někdo vstupenek zbavoval. Letošní ročník to bylo úplně naopak. Nikdo neprodával, každý chtěl co nejlevněji nakoupit. Ale nenakoupil, protože nikdo neprodával! Takže, kdo si nekoupil levnější v předprodeji, tak ten měl smůlu. Musel zaplatit plnou festivalovou cenu.
Ročník 2014 měli tu čest odstartovat veteráni Kreyson v čele s nezdolným Láďou Křížkem. Na start to bylo moc dobré. To nesoudím podle hudebního výkonu kapely, ale podle toho, kolik lidí hned na první kapelu dorazilo. Ze startu plný kotel? Co více si přát. Většinou na jiných festivalech lidi první kapely úplně ignorují, ve Vizovicích to funguje naopak. Začátek si nechá ujít jen málo kdo. Ať už to byl v minulosti třeba Fleret nebo Legendy se vrací.
Hudebně mě Kreyson neposadili na prdel. Koncert utahaný jak koťata s trapnou vložkou v podobě předávání zlaté desky, kterou si mohli „Křižáci“ klidně odpustit. Ale měli slušně vyzdobenou stage, to se musí nechat. Láďa se asi inspiroval u Citronu, kde svého času taky působil. Bohužel, od té doby, co přecházel z hard rocku k popu a zpět, mu ty jeho pózy ani trochu nevěřím. Se zpěvem už to taky není tak „zlaté“, ale to mu nevyčítám. Přece jenom už zpívá nějaký ten pátek, takže hlas už je určitě unavený, ale to křížkování…? To si mohl nechat na doma před zrdcadlem.
Festival Masters of Rock má už několik let dvě „stejdže“, proto by byl hřích tu druhou ani jednou nenavštívit. V první volné chvíli jsem zašel hned na úvodní kapelu, ostravskou rockovou smečku Inner Empire. Hudebně mě moc neoslovili. Takový nevýrazný rock. Zajímavostí bylo, že v bandu hrál na kytaru Jarek79, který je na invalidním vozíku. Smekám před takovým člověkem, který to ani s handicapem nezabalil, ba naopak. Aktivně se snaží zapojit do normálního života.
Dalším vystoupivším bandem na Ronnie James Dio stagei byli Rakušané Serenity, kde zpívala jako druhá pěvkyně Clémentine Delauney. Ta se na „mástru“ předvedla i následující den ve skupině Visions of Atlantis, kde jsem ji ale kvůli dešti neviděl. Serenity byli hodně průměrní. Nevydržel jsem ani do poloviny. Odešel jsem raději na ubytovnu povléct si postel a pomoci trochu lednici od pivního přetlaku. Takže mi utekla rakouská skakačka Russkaja, která dle vzhlednuvších byla hodně veselá. Nemohu posoudit. Neviděl jsem.
Zato jsem stihl německé Axxis. A ti byli hodně dobří. Nepočítám, kolikrát se už kde v Čechách představili, ale letos na Mástr přijeli ve vrcholné formě. Jejích koncert měl šťávu, která tekla během celého jejích vystoupení po pódiu.
Australané Airborne se vrátili do Vizovici po třech létech a opět předvedli energickou show, jaká se vidí málokdy. Protentokrát sice zpěvák a kytarista v jedné osobě, Joel O´Keeffe, nelezl po konstrukci stage jak opičí mutant, přesto nebyl ani vteřinu v klidu. Odskočil si dokonce zahrát přímo mezi diváky. Bohužel, zvukově nebyl koncert Airborne úplně nejlepší. Až nesnesitelně přeřvaný zvuk se linul s předních beden na fanoušky, což mnozí neustáli a cpali si do uší špunty.
Ještě před vrcholem festivalu jsem si odskočil na druhou stage, kde zrovna hráli death metalisti Anime Torment z Litoměřic. A to byla šleha! Doufám, že příště si najdu více času a shlédnu už jejích koncert celý, neb to stojí za to.
Na hlavní stagei se totiž chystalo pódium pro headlinera letošního ročníku Masters of Rock, skupinu Dream Theater. Jenže Dream Theater už poslední roky nejsou to, co bývali. Od doby, co od nich odešel bubeník Mike Portnoy, jako by skupině odešla i duše. A bylo to cítit i ve Vizovicích. Mike Mangini je skvělý bubeník, o tom žádná, ale je to jenom technik, který své party precizně odbubnuje. Nepřidá tam něco navíc, něco, co vždycky přidal Portnoy. Bohužel (nebo bohudík?) mám možnost porovnat „staré“ Dream Theater a ty nové a je tam hodně velký rozdíl. Navíc zařadili Dream Theater na svůj playlist do Vizovic vesměs skladby z posledních 2 alb, které jsou asi nejslabší v historii skupiny. Sice to promíchali s 2 věcmi z Awake, ale to bylo secsakra málo. Jako přídavek „jen“ Strange Déjà Vu, Overture 1928 a Pull Me Under? Tak to mě neuspokojilo. Vždyť „drýmři“ mají pecek na rozdávání. Proč nevybrali více hitů a neubrali zbytečné omáčky?
A ani James LaBrie nebyl ve čtvrtek ve vrcholné formě. Zpěv spíše odeřval než odzpíval. V každé volné chvíli doplňoval tekutiny, což nebylo asi samo sebou. Byl jsem z výkonu Dream Theater hodně rozčarován. Přesto jsem si jejích koncert vyposlechl až do konce. Vždyť jsem na jejích Vizovické vystoupení čekal 12 let! Děkuji pořadateli, že přivezl na Masters of Rock takovou hvězdu. Za to, co už ale Theater předvedli nebo spíše nepředvedli, pořadatel přece nemůže.
Čtvrtek byl dle mne i mnoha jiných asi nejnadupanějším dnem, co se kapel týče. Po Dream Theater se předvedla další velká skupina z takzvané Big Four thrash metalu. Američtí thrasheři Anthrax v čele s navrátivším Joey Belladonnou byli dalším klenotem letošního ročníku MOR. Zvukově to sice ještě stále nebylo ideální, ale Anthrax předvedli výkon, před kterým smekám. Do playlistu vybrali ty největší palby ze své mnohaleté historie jako Indians, Madhouse, I´m The Man, Antisocial nebo Efilnikufesin (N.F.L.) a tím mě usadili na prdel. Anthrax jsem si opravdu užil se vším všudy.
Závěreční Stryper už nějak extra nepřesvědčili. Jejích Christian Rock asi moc fanoušků nemusí. A tak jak čtvrtek křesťany začal, tak i křesťany skončil. Na Slovensku by z toho měli určitě radost.
Spát jsem šel ještě v polovině koncertu Stryper. Bylo třeba šetřit síly, protože festival měl za sebou teprve první čtvrtinu.
