Suverenita České republiky skončila 3. listopadu 2009 v 15.00 hodin!

Přesně v tento čas podepsal tehdejší prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu, kterou ihned kontrasignoval tehdejší premiér Jan Fischer a celý tento diktát silnějších pak vstoupil v platnost 1. prosince 2009.

V té době si ještě většina z nás neuvědomovala, že by mohla nastat situace, která se uskutečnila minulý týden, kdy došlo v souvislosti s i migrantskou krizí při hlasování ohledně přijmutí kvót na přerozdělení imigrantů k přehlasování menších států Evropské unie těmi většími a silnějšími a to nově zavedeným systémem pouze dvojí většiny, který začal platit od 1. listopadu 2014. Před podepsáním Lisabonské smlouvy se v Radě EU hlasovalo v tzv. kvalifikované většině systémem trojí většiny, což bylo definované počtem států, jejich váženými hlasy a podílem obyvatelstva, který na EU představují. Tento systém se ale nehodil velkým a tím pádem silnějším státům, které si ho pro sebe Lisabonskou smlouvou zjednodušily, aby mohly menším státům diktovat své požadavky. A tak se systémem dvojí většiny opustilo kritérium tzv. vážených hlasů a nyní pro přijetí rozhodnutí Rady EU kvalifikovanou většinou stačí podpora 55% členských států, které musí zároveň představovat alespoň 65% populace EU. Tímto se posílilo postavení největších zemí v Radě, jako je Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko.

Nejsmutnější na tom všem je, že návrh na přijmutí kvót na přerozdělení uprchlíků předložila Radě EU Evropská komise, která jako jediná instituce EU může navrhovat právní předpisy, takže má „legislativní monopol“. Na tom by nebylo nic divného, pokud by představitelé Evropské komise byli demokraticky voleni občany EU. To se ale neděje, jelikož všichni evropští komisaři jsou pouze jmenováni vládami své konkrétní země. Voleni jsou pouze poslanci Evropského parlamentu, kteří ale nic nepředkládají, nýbrž pouze schvalují předpisy navržené Evropskou komisí.

Takhle nějak (ne)funguje Evropská unie, která již dávno není tou ideou společné Evropy, nýbrž snůškou a pavučinou byrokratických nařízení prolobbovaných nadnárodními společnostmi na úkor obyčejných občanů. Její stále se zvyšující zadluženost, podpora multikulturalismu a nedemokratický sytém řízení reprezentující diktátem malým státům, které teď na vlastní kůži poznaly, že podpisem Lisabonské smlouvy přišly o svou suverenitu, přivádí celou Evropu mílovými kroky do záhuby.

Jsem přesvědčen, že nadešel čas zeptat se všech občanů ČR, zda za těchto podmínek chtějí být i nadále součástí společné Evropy. Myslím si totiž, že většina z nich si přeje, aby byla Evropa založena na spolupráci svobodných národů, z nichž každý musí mít vlastní rozpočet, měnu, hranice, zákony a tradice. Zároveň by si měl každý národ sám vybrat, jakou bude mít politiku a ekonomiku. Je to totiž jejich právo a nelze to vnucovat odněkud z vrchu.