Tajné zbraně 20. století (2. část)

Pokud byste, ve své době, znali tyto informace, pravděpodobně by Vás čekal trest smrti nebo dlouholeté vězení za špionáž. Tehdy se totiž jednalo o přísně utajované zbrojní projekty na jejichž vývoj a výrobu byly vynaloženy obrovské finanční prostředky. Pokusme se poodhalit roušku tajemna a vstoupit do světa racionálního výzkumu i šílených vědeckých teorií.

Tento článek je pokračováním série, ve které  se Vám, v krátkosti, budu snažit zprostředkovat nejzajímavější a nejkurióznější zbrojní projekty minulého století.

Stíhací bombardér F-19 Stealth Fighter (USA)

Stíhací bombardér F-19 Stealth Fighter měl být supermoderní „neviditelný" letoun, vyvíjený v 80. letech, který však ve skutečnosti nikdy neexistoval. V té době bylo v USA jakýmsi veřejným tajemstvím, že se U.S. Air Force zabývá výzkumem radarové „neviditelnosti". Jelikož však přesnější informace chyběly, rozhodla se firma Testors Corporation (vyrábějící plastikové modely) využít tohoto „hladu po informacích" a uvedla na trh model letounu F-19 . Označení F‑19 bylo zvoleno úmyslně. F/A‑18 byl námořní bojový letoun Hornet a F‑20 byl lehký letoun Northrop Tigershark (vývojový nástupce typu F‑5 Tiger II). Název F-19 nebyl přidělen, z čehož tisk odvodil, že právě tak se vyvíjený „neviditelný" letoun jmenuje. Model F‑19 Stealth Fighter v měřítku 1:48 se dostal na trh v květnu 1986 a okamžitě začal lámat rekordy. Během 18 měsíců se prodalo téměř 700 000 kusů a podle většiny žebříčků je F‑19 vůbec nejprodávanější plastikový model všech dob. V červnu 1986 však celý případ náhle nabral směr, který zřejmě nikdo z firmy Testors neočekával. Americký Kongres zahájil vyšetřování ve věci úniku informací z vývojového programu Stealth. V roce 1988 vydala firma Microprose počítačovou hru, která se jmenovala F-19 Stealth Fighter, čímž ještě zvýšila zmatek mezi laickou veřejností i odborníky. Několik kopií hry údajně dokonce zakoupila sovětská KGB, která věřila, že v USA došlo skutečně k úniku tajných informací a chtěla toho náležitě využít. Když však byl v roce 1990 poprvé veřejně představen „neviditelný" letoun F-117 Nighthawk, začalo být jasné, že celý humbuk okolo neexistujícího letounu F-19 byla jedna obrovská dezinformace (pravděpodobně přiživovaná ze strany amerických tajných služeb).

Takto měl vypadat "zaoblený" F-19 Stealth Fighter (vlevo) a takto ve skutečnosti vypadal "hranatý" F-117 Nighthawk (vpravo).

Bombardér s jaderným pohonem NB-36H Crusader (USA)

V roce 1951 zahájily USA výzkum a vývoj programu ANP (Aircraft Nuclear Propulsion - jaderný letecký pohon), jehož zlatým hřebem měla být výroba dvou zkušebních letounů NB-36H (upravené konvenční bombardéry B-36 Peacemaker), které měly posloužit k ověření proveditelnosti celého řešení. Jeden z letounů sloužil k pozemním testům. Do pumovnice druhého byl zabudován rychlý reaktor chlazený tekutým kovem (LMFR) R-1 o výkonu 1 MWe, který byl obložen více než 10 tunami olovněných izolačních desek (k odstínění radioaktivního záření). Letoun uskutečnil, v letech 1955 - 1957, 47 zkušebních letů o celkové délce 215 hodin (z toho 89 hodin byl reaktor v chodu). I když  reaktor pracoval, nedodával energii motorům (ty byly poháněny klasicky -  kapalnými pohonnými hmotami) a sloužil pouze k vědeckým měřením. NB-36H vždy doprovázel vojenský dopravní letoun s četou výsadkářů, jejichž úkolem mělo být (v případě pádu zkušebního letounu s reaktorem) seskočit na padáku na místo havárie a zajistit ho. Příslušníci této speciální výsadkové jednotky si přezdívali "Glow-in-the-Dark Platoon", nebo-li "Četa, která svítí ve tmě". Celý program ANP byl ukončen koncem 60. let, z důvodu vysokých finančních nákladů a nesouhlasu veřejnosti.

Bombardér s jaderným pohonem NB-36H (vlevo) a zkušební zařízení HTRE-3 se zabudovaným reaktorem R-1 (vpravo).

Vodíková bomba RDS-220 "Carbomba" (SSSR)

Vodíková bomba RDS-220 (Реактивный двигатель Сталина - 220 "Царь-бомба"), vyvinutá a sestrojená za pouhých 14 týdnů v roce 1961, byla nejmohutnější zbraní hromadného ničení v dějinách lidstva. Tento "oheň pekelný" byl vytvořen jako sovětská odpověď na americký zkušební jaderný výbuch Castle Bravo z roku 1954 - do té doby největší na světě, o ekvivalentu 15 megatun (jaderné výbuchy se udávají ekvivalentu tun TNT). Sověti původně konstruovali bombu o síle 100 megatun, ale nakonec se (vzhledem k tomu, že takový výbuch by zničil i bombardér, který by ji shodil) rozhodli snížit mohutnost výbuchu na "pouhých" 50 megatun. K netrpělivě očekávanému výbuchu bomby RDS-220 došlo 30. října 1961 v 11:32 moskevského času na polygonu C, který se nacházel na mysu Suchoj nos (Mitjušiha guba) na západním pobřeží ostrova Novaja Zemlja. Bombardér Tu-95 , jemuž velel major Andrej Durnovcev (po návratu z mise povýšený na podplukovníka a vyznamenaný řádem Hrdina SSSR) shodil nálož s padákem z výšky 10 500 metrů a ta explodovala ve výšce 4 000 metrů. Odhadovaná síla exploze se pohybovala v rozmezí 50 - 57 megatun. V okamžiku exploze letěl bombardér už v bezpečné zóně ve vzdálenosti 45 km. Pozorovatelé uvádějí, že záblesk světla byl vidět, navzdory zatažené obloze, až do vzdálenosti 1 000 km a obrovský jaderný hřib dosáhl výšky 64 km! "Carbomba" však nebyla zbraň pravém slova smyslu, neboť jejím hlavním smyslem bylo zastrašit USA a propagandisticky využít celého pokusu k demonstraci technologické vyspělosti SSSR.

Vodíková bomba RDS-220 (vlevo) a autentická fotografie jaderného hřibu po výbuchu "Carbomby" (vpravo). 

Pokračování příště...

Další díly seriálu naleznete zde: 

Tajné zbraně 20. století (1. část)

Tajné zbraně 20. století (3. část)

Tajné zbraně 20. století (4. část)

Tajné zbraně 20. století (závěrečná část)