Potřebujeme psy?

Kdysi v dávné době člověk domestikoval koně, neboť mu umožnil efektivní přesun na delší vzdálenosti. Začal schraňovat majetek a bylo třeba jej strážit, k čemuž se ukázal být vhodný pes. Pes strážce má svůj význam. Jeho smysly jsou lepší než naše, dokáže na nebezpečí  lépe a rychleji reagovat a v časech,  kdy doba byla plná těch,  co mají a těch co by chtěli mít (za každou cenu), byl dobrý pomocník. Doba se ale mění. Lidé žijí ve velkých aglomeracích a psi, kteří  jsou zvyklí chránit svoje teritoria,  jsou anachronismem. Dnes si je lidé pořizují z několika důvodů.

Jedním z nich je základní vlastnost našeho ega. Naše ego potřebuje mít pocit,  že existuje. Z toho důvodu vyhledáváme přátele a vztahy obecně, neboť každý náš známý, přítel, rodič, dítě, nám svoji pozorností říká: „Jsi!“ Být  je pro lidské ego prvořadé. Proto je obecně vězeňská samotka nejhorším trestem. Tam,  kde není nikoho , kdo by nám říkal,  že existujeme, tam, kde není nikdo,  kdo by nám věnoval pozornost, nezbývá než čmárat po zdech, chodit nebo alespoň bušit do zdi, neboť pokud se to děje, někdo to dělá, tedy jsme.  Pes nám věnuje pozornost, utvrzuje naše ego v pocitu existence a my jej za to krmíme. Ono je náročné, najít nějaké jiné živé bytosti, které by věnovaly pozornost našemu virtuálnímu egu  za pár granulí, nebo ovadlý špekáček.

Dalším důvodem je potřeba dominance. Lidé stále ještě žijí v jakési tlupě, kde je jistá hierarchie. Pokud do této tlupy přibereme psa, rázem i ten nejposlednější z tlupy již není na nejnižším stupínku. Nejníže je pes,  a proto je pes miláčkem zvláště u dětí. Děti jsou v rodině podřízené,  musí plnit „rozkazy“ a pes je cosi jako spřízněná duše. Je na tom ještě hůř. Můžeme mu dát dobrotu, můžeme s ním jít na procházku, jsme dominantní, ačkoliv v rodinné skupině jsme jen outsideři.Sem také  patří  chovatelé,  kteří si zakládají na absolutní poslušnosti svého psa (díky jim za to!). Jejich ego se psem zažívá pocity asi jako politik. Jedná se o moc. Opojnou moc nad ostatními. Pamatuji se na chlapce, který drezíruje svého psa: „Sedni! Lehni! Sedni! Lehni!“ a s uspokojením sleduje, jak se pes před ním plazí. Chlapec zažívá stejné uspokojení, jako zpěvák pop music, před vyprodaným a šílejícím publikem. Ego tohoto člověka dostává potravu moci, což je jedna z nevýživnějších složek, jimiž se naše  JÁ  živí.

Jedním z těch dalších důvodů jsou samozřejmě důvody praktické. Jsou to psi, kteří pomáhají nevidomým,  a kteří  jsou k tomu účelu zvláště cvičeni.

Ale pokládám si otázku. Má právo nějaká bytost „vlastnit“ jinou bytost? A nejen vlastnit, dokonce ji geneticky upravovat, takže vznikají nové rasy, které jsou odkázané na své tvůrce? A má právo člověk do společnosti lidí implementovat zvěř?  Pokud bychom si představili situaci, že je jiná vyšší bytost, než je člověk, měla by právo vlastnit nás, geneticky upravovat pro svoje rozmary a využívat pro svoje charakterové zvláštnosti? Zbavit nás naší soběstačnosti a učinit nás na nich závislými? Přinést nové zhoubné choroby, které sama má a učinit z nás své vazaly? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám. Ale osobně se domnívám, že je to stejné jako s požíváním masa. Zabíjet jiné bytosti a jíst její maso by měli ti, kteří souhlasí s principem nejsilnější přežije a kteří si to zvíře dokáží ulovit a připravit. Člověk, který by neublížil ani mouše a kupuje si balené maso je pštros s hlavou v písku. Asi tak jako člověk,  který pěstuje psa a nebyl by ochoten nechat se sám pěstovat. To jsou vše spíše filosofické aspekty zneužívání zvířat, ať už k jídlu či zábavě. Je tu ale ještě další aspekt a tím je naše lidskost.

Člověk se po dlouhá staletí učí žít s druhými. Jeden člověk si hledá cestu k tomu druhému, stejně tak jako jeden národ či země k té druhé. Určitě se každý rozumný člověk domnívá, že cesta je v neustálé snaze o lepší spolužití. Praktický význam pěstování psů ve  městech tuto snahu o soužití určitě hrubým způsobem narušuje. Nejhorší je samozřejmě situace, kdy nás nějaký pes (který má svého majitele) napadne a zraní. Není to nikdy chyba psa. Vždy je chyba v tom, kdo se domnívá, že zvíře a člověk patří do jednoho malého teritoria. Sleduji v televizi záběry geparda útočícího na pakoně a ačkoliv je to nepříjemný pocit, necítím vůči gepardovi zášť. On je zvíře, on chce přežít a jedná tak,  jak musí. Ale  my lidé už bychom mohli chtít být více lidmi, než zvířaty. Už si nemusíme myslet, že pes, který někoho napadl, měl prostě hlad. Pes bránil svoje domnělé teritorium. A důležité je to slůvko domnělé. Protože města a vesnice, místa kde žijí lidé, jsou teritoria lidská.

Četl jsem v nějaké diskusi nářky obyvatele činžovního domu, kde psi močí na balkónech svých „pánů“, moč potom stéká dolů a znečišťuje prostory těch, kteří po tom netouží. Četl jsem o lidech, kteří ve výtahu nechávají výkaly po svých „miláčcích“ a spoléhají na to, že to „někdo uklidí.“ Četl jsem, že ten muž je rád, že někteří nájemníci už „psí teror“ nevydrželi a psi začali trávit. Začali si chránit svoje teritorium. Obce nic nedělají. Kličkování mezi psími exkrementy je ve všech městech běžnou sportovní disciplínou a poplatky ze psů na to v žádném případě nestačí.

Je mi jasné, že „pejskaři“ s  ničím z toho souhlasit nebudou a také si uvědomuji, že je jich stále více. O tom se lze lehce přesvědčit pohledem na chodníky. A tak nezbývá než jediné. Snažit se přispět k uvědomění toho, že pěstování psa není totéž jako pěstování třešní. Že umísťovat teritoriální bytosti, jakými jsou psi do hustě obydlených aglomerací, je bezohledné a nezralé.  To je ale běh na delší trať. Nalézáme se nyní v temném období, kde „pěstování otroků“ (mazlíčků)  je normální. Od otrokářství uběhlo několik staletí a v mnoha lidech stále existuje představa, že mít otroka by nemuselo být až tak špatné. Ale vývoj člověka a jeho uvědomění se neustále zlepšuje.  Dokud však lidé tak jako v případě z poslední doby, budou více litovat šílenou dogu, které pokousala důchodce tak, že mu byla amputována noha, než jeho samotného, bude to špatný signál o naší lidskosti.

Vím, že nic se nedá změnit ze dne na den. Ale pokud jsou lidé, kteří chtějí parazitovat svou zálibou ve psech na těch ostatních, měli by společnosti na oplátku něco poskytnout.  Mít psa ve městě by měl být přepych. A měl by být velmi drahý.