Koukám se z okna z našeho domu, abych zavolala na rodiče, že zase nesvítí pouliční lampa u nás na rohu. Načež mi dojde, že to tak není, že prostě jen ta bříza u plotu zahrady je už tak strašně vysoká, že přes ni světlo není vidět.
Ta bříza a všechny ostatní stromy, které jsem taťku viděla sázet na různých místech našeho pozemku v Plánici, nosil je jako malá stromečková miminka z brigád u svého kamaráda a mě by v životě nenapadlo, že někdy vyrostou. Myslela jsem, že to bude trvat celá desetiletí. Pravda je taková, že minimálně jedno desetiletí uteklo, a tak jsou ty smrčky a borovičky dneska pěkně vysoké. Já nejsem vysoká a nikdy nebudu. Ale prej už jsem velká.
No jo, i tak se to dá říct. Už sama vydělávám peníze, platím složenky nebo nosím oblečení, jaký chci, a vůbec nevím, jak se to stalo. Jak se z tý holky, co vztekle kráčela s kamarády hlídat máj ve staré bundě a starých džínech, protože to prostě mamka přikázala, ještě si tam s tou novou bundou něco uděláš, propálíš od ohně, umastíš od pečeného buřta, poliješ pivem, co budeš pak nosit do školy…, stala dospělá žena. Úplně nedobrovolně, to Vám říkám!
Za všechno může ČAS, zpívá Lenka Filipová a má pravdu, holka jedna šikovná. Proč to ale bere tenhle zloděj všechno tak hrozně rychle, to mi hlava nebere. Přitom nemám pocit, že to tak bylo vždycky. Že až teď, když to všechno mám jako dospělá ve svých rukou, dává mi ten diktátor najevo, jak to nezvládám a ukrajuje mi moje vteřiny, dny, roky tak rychle, že bývám už v pátek naštvaná, že za chvíli bude zase neděle. Jak já nasnáším to slovo „dospělá“! To ze mě taky udělal on, postavil mě na vlastní vratké nohy, abych se belhala dopředu, hodil do vody a já v tom plavání taky ještě nejsem úplně jednička!
Kam se poděly všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že mám na všechno ještě čas? Vždyť mi bylo teprve dvacet, pak dvaadvacet, pětadvacet, to je přece pořád krásný, šestadvacet, sedmadvacet… V osmadvaceti cítím, že devětadvacítka je za dveřmi a za ní pomalu ale jistě rozvazuje boty třicítka a už jsem nervózní. Zase zbytečně dopředu, jako vždycky.
A nejhorší je, že nemám a ani nemůžu mít pocit, že jsem ty uplynulé roky nějak promarnila. Mám za sebou tolik úžasných věcí, zážitků, činností a snad i zásluh, poznala jsem strašně moc lidí, natloukla si a poučila, přesto si říkám, že jsem toho měla zvládnout ještě dvojnásobně tolik, když převracím kalendář. Převracím měsíční kalendář každej den, přesně tak mi to přijde. Někdy to ani nestihnu, jak rychle to uteče. Koukám v listopadu na zářijový obrázek a nechápu, kam se ty dny poděly.
Já vím. Nadávám, že mám málo času, a přitom ho ještě víc ztrácím tím, že o tom tady píšu. To by bylo ale na článek o tom, proč píšu, tedy o tom, že si prostě ty myšlenky ráda schovávám na papír a pak je rozvíjím do těchhle článků, bla, bla, bla… Nicméně realita je taková, že jsem úplně od každého, s kým jsem kdy mluvila, jsem slyšela tu slavnou větu – to je strašný, jak to utíká.
Je to strašný. A je strašný, že to plno lidí říká, ale nechová se podle toho. Nechci tu kázat o tom, jak to má být, carpe diem, užij dne, dělej kraviny, dokud můžeš, splň si svoje sny, skoč padákem, pořiď si tetování, dej výpověď a jeď na druhej konec světa trhat jabka! Nemůžu tu kázat, když sama mám pocit, že to všechno, co dělám, je málo. Mám ten pocit, přestože všichni kolem tvrdí, že nikdy není pozdě. Mám ten pocit, přestože to sama říkám.
Vím, že nikdy není pozdě potkat nějakou tu lásku. Nikdy není pozdě začít hubnout, i když teda já jsem určitě mohla začít už dřív, no… hlavně, že jsem začala. Máme na té životní ose důležité mezníky prostě každý někde jinde a jen na nás je, jak budeme žít, abychom zpětně na ten obrázek mohli koukat s úsměvem. Není to totiž vlastně ČAS, kdo nám bere naše roky a síly, co je vlastně čas, je to ten pohyb vteřinové rafičky? Ne, na tu nemůžeme házet naše chyby. Ty jsou totiž tím, co nás o něco okrádají a kvůli nim jsme nespokojení.
Moje chyba asi je, že nad tím moc přemýšlím. Jak ale nemám, když ty stromy tak rychle rostou? Když se rodí děti a pár dní potom jdou do školy? Když ta naše babička ty kulatiny slaví snad každý rok? Když jsem ještě nevystřízlivěla z loňského Silvestra a už bych si měla malovat řasy na letošní? Když jsem si ještě pořádně neprohlédla fotky z dovolené, ale už vybíráme tu další? Ráda bych napsala i – když už přišla nová výplata a já tu minulou ještě nestihla utratit! Ale tohle se mi – stejně jako asi více lidem – bohužel fakt nestává :)
Když jsem šla před pár dny s kamarády k ohni, měla jsem na sobě nové kalhoty, koženou bundu a šátek, co mi k těm kalhotám ladí úplně nejvíc nejlíp. Neposlechla jsem rodičovské rady, že bych si na sebe měla vzít něco staršího, protože prostě NEBUDU sedět blízko ohně, NEBUDU si dávat pečenýho buřta a NEBUDU chlastat, já, mami, vím, že máme zejtra plno práce. O pár hodin později jsem seděla na lavičce u ohniště s buřtem v zamaštěné ruce a smála se něčemu, co asi vůbec nebylo vtipný, ale tak to prostě po požití „hasičského grogu“ bývá. Ještě když ho vaří velitel, au, moje hlava… A druhý den jsem tvrdila, že mě bolí z toho, že mě asi ofouklo. Je to v mých rukou a v mé občas bolavé hlavě, co udělám a jakým způsobem zase ukrojím z toho koláče života další kus, který se měří v časových jednotkách, jaké u toho budu mít kalhoty a bundu. Čas chtěl, aby mi teď bylo těch dvacet osm let a rozhodovala o tom sama. Když mě ještě limitovaly zákazy rodičů, vycházky a večerky, bylo to všechno nějak snazší…
A bylo to hezký a hezký je to i teď. To je třeba si uvědomit. Sledovat tu hodinovou rafičku s úsměvem, pak není žádná ta chvilka promarněná! Nikdy není pozdě na cokoli, o čem sníte, a já vidím, že jsem zase vyplodila další klišé. Jako vždy :) Jenže já jsem o tom přesvědčená. Nikdy není pozdě říct někomu „mám Tě ráda“, pokud se plánujeme v další vteřině znovu nadechnout…
