A taky všechno nejlíp umím a zvládám. Radši se obětuju, než aby to někdo jinej udělal blbě. Na nikoho se nemůžu spolehnout, a co si sama neudělám, to nemám. A to je nejhorší vlastnost, kterou mám a kterou si dokonce uvědomuju.
A přitom vím, že to tak samozřejmě není. Že kolem sebe mám plno lidí, kteří mě podrží, kteří mi pomohou a kteří mají mega-podíly na tom všem, co se mi doposud povedlo. A protože to vím a uvědomuju si to, vlastně stále ještě stojím nohama na zemi, třebaže to někomu tak nemusí připadat, je to tak.
A hlavně zjišťuju, že na tom jsou lidi ještě hůř. Nebo líp? Vědí totiž mnohem víc! Tyhle lidi potkávám v internetových diskuzích. Tedy… potkávám… Já ta místa navštěvuji čistě z vědeckého hlediska. Je to další můj sociologický výzkum, jeho závěrem by měl být přesný počet osob, které v naší republice pracují a těch, co tráví čas v těchto diskuzích.
Jsem tím totiž naprosto fascinovaná. Nemyslím si, že bych byla extrémní případ přepracovaného člověka, umím si udělat čas na věci, co mám ráda, mám ráda přehled v oborech, co mě zajímají, čtu knížky, čtu si články na internetu, ale… abych měla čas o nich ještě diskutovat? Jooo, s Luckou a Ivetou u vína bezpochyby, to ztráta času není. Ale představa, že sedím u monitoru a klikám na tlačítko „aktualizovat“ pořád dokola, jen abych stíhala reagovat?
Za prvé ten čas prostě nemám, za druhé ten čas nechci mít a za třetí neznám věc, která by byla zbytečnější. Byla nám dána svoboda slova. Jsem za to šťastná, skutečně moc, bez ní abych nemohla tak upřímně psát a o vlastní tvorbě bych mohla jen snít. Tedy, já o ní stále jenom sním, pravda že, ale získává už pomalu jasné obrysy a v podstatě mi absolutně nic nebrání v tom, abych pracovala, tvořila, psala… Maximálně tak vlastní blok, vlastní starosti i radosti, to, co mi leží v hlavě a zaměstnává mě… Ale když budeme o všem svobodně jen mluvit a nebudeme nic dělat, nic se tady zlepšit nemůže.
Já vím, lidé spolu mají mluvit a je skvělé, že mají příležitost diskutovat, rozebírat aktuální témata, klást argumenty, přemýšlet, získávat nové informace, rozšiřovat si obzory, dávat tomu druhému za pravdu, oponovat mu, hádat se… Jsme svobodní, můžeme to dělat a tak to děláme. Věřím, že takovéto diskuze existují a že se na nich skutečně scházejí lidé informovaní, vzdělaní, s přehledem a s dobrými vyjadřovacími schopnostmi. Akorát jsem je ještě neobjevila. Anonymita, kterou diskusní fóra poskytují, je nekončící, a situaci strašně zjednodušuje. Proč by si lidé mezi sebou nenadávali do různých zvířat, když se nikdy neuvidí? Na ulici by se raději schovali do davu…
Nechce se mi věřit tomu, kolik lidí se v doskuzích schází. Je tolik serverů, je tolik článků, je tolik názorů… naivně si říkám, jak vypadá ten prostor, kam se všechno tohle vejde? Co článek, to klidně i několik stovek názorů.
Tak například pod články, které se věnují aktuální situaci „Islámský stát vs. celý zbytek světa“, pod sebou mají i několik tisíc příspěvků. A to od diskutujících, kteří nakonec sklouznou k tomu, že si nadávají mezi sebou a přitom se nikdy neviděli. Ale ještě se to dá pochopit, že se lidé tolik zajímají o situaci ve světě. Ač jsou jejich názory úplně mimo mísu, ač jsou nechutně vulgární, mrazivé nebo trapné, ještě stále věřím tomu, že snad četli více než jen nadpis článku. Ačkoli občas se i o tom dá pochybovat.
To, co mě ale nutí nechápavě kroutit hlavou a smát se nahlas lidské ubohosti a zbytečnosti, jsou např. prosté rozhovory s lidmi. A pod nimi příspěvky, nad kterými zůstává rozum stát. Ať už je to článek o komkoli nebo rozhovor s kýmkoli, vždycky se najde několik desítek lidí, co k tomu mají co říct. Jak je jim ten člověk nesympatický, jak vůbec neumí hrát, jak má hrozně velkej zadek, oči daleko od sebe, že s takovým nosem by k divadlu nikdy nešli, jak má hroznej hlas, že to se nedá vůbec poslouchat, že to těm dvěma prostě nemůže nikdy vydržet, tak zbytečnej rozhovor nikdy nečetli, jak si může vůbec dovolit rozdávat moudra o životě, když je rozvedená a „mně by se taky hezky jezdilo na dovolenou na Srí Lanku, kdybych v divadlech a v televizi vydělávala na úkor obyčejných lidí, jasně!“ Všechno toto jsem v diskuzích četla. A vybrala jsem jen ty slušné příklady. Protože když někde čtu „ať tohle idiotský sluníčko radši chcípne, když se mu v hlavě tohle zrodí“, tak to ne, to končím, vypínám, zavírám a jdu raději luxovat, tak dám totiž světu víc. Když mě něco tak strašně nezajímá, nudí nebo pohoršuje, proč o tom čtu a ještě si potom postěžuji, že mi to sebralo deset minut mého času?
Prosím vás, kdy se rozdával ten patent na rozum? Já jsem nebyla a tak mě zajímá, co jsem dělala, že jsem to prošvihla. Ale možná jsem stála ve frontě tam, kde se dávalo do vínku, že když někoho znám jen z televize, nemám žádné právo ho jakkoli soudit. Kde nám říkali, že je hrozný vzkázat někomu, ať chcípne, protože prostě jen řekl vlastní názor. A hlavně, kde nám vštěpovali, že máme svůj život žít a že nemáme diskutovat o životech jiných lidí, protože to stejně nemůžeme změnit, ten člověk nepůjde, nepřečte si to a neřekne – ježiš, to jsem blbá, radši půjdu na pracák, když Pepa Novák psal, že jsem si v tom filmu dvakrát šlápla na jazyk…
Svět kolem je najednou hrozně krutej, je nebezpečnej a nikdo z nás neví, co přijde. Přesto to občas působí, že to všichni vědí a všichni vědí, jak to vyřešit. A lidi si myslí, že asi můžou něco změnit, když otevřou internet a přihodí jeden z tisíce bezvýznamných příspěvků. Chtěla bych vědět, co je k tomu motivuje. Proč raději sedí u toho počítače, než aby šli jenom na blbou procházku a řekli si, přece není tak zle, když tady jsem, dýchám, žiju a procházím se, zdravím ostatní lidi, mohu chodit do práce, vydělávat peníze a pak si za ně dělat radosti…
To „všechno vím nejlíp“ v sobě evidentně máme všichni, měla bych být ráda, že to nejsem jenom já. Ale taky s tím evidentně každý jinak pracujeme a u každého se to jinak projevuje. Já si teda myslím, že ze všeho nejlíp asi vím a beru si k srdci, že bez práce nejsou koláče, že člověka dělají činy a ne výkřiky do tmy, že život je krátkej na to, abychom četli o něčem, co nás nezajímá a pak to ještě někam napsali – „koho to zajímá“?
Možná že je i můj článek tím výkřikem do tmy. Že si s ním vlastně protiřečím. Taky nic nezmění a klidně se může stát, že mi pod něj někdo napíše, že jsem blbá, když takovej názor veřejně prezentuju. Tak jo, tak ať. Jsem tak nějak klidná. Ve svých článcích dávám najevo, jak chci žít, kam mířím a jakej je můj cíl. Co dělat nechci a jak nechci ten čas, co mi tu byl vyměřen, zabít. Jsem často hodně osobní a zrovna dneska jsem byla i kritická. Ale třeba se na základě toho někdo trochu zamyslí a začne si víc vážit toho, co všechno mu dovoluje ta prostá samozřejmost – být člověkem. Žít a být užitečný. Budu radši sobec, co pracuje sám na sobě. Budu radši posílat peníze na výcvik asistenčních psů. Budu prostě dělat něco, co má smysl.
Než začnete diskutovat, zkuste to taky.
