Už zase usínáme…

My. Svět. Příroda, město… snad úplně všechno kolem. Přišel prý astronomický podzim a já jsem z toho astronomicky nas… ehm, pardon – naštvaná. 

Možná je to prostě tím, že tohle léto bylo takový hezký. A to možná bylo prostě tím, že jsem letos v létě o moc víc než kdykoli dřív nosila sukně. Že jsem letos asi poprvé v životě nosila šaty. Že jsem ty sukně a šaty nosila bez silonek a nijak to nebolelo moje – jak bylo v jednom filmu hezky řečeno – rozsáhlá stehna. Možná je to prostě tím, že už tak rozsáhlá nejsou, že vlastně bývala ještě rozsáhlejší. Možná je to tím, že se cítím tak nějak dobře. Navzdory všemu, co se nepovedlo.

Přitom já jsem se na podzim vždycky tak těšívala! A bylo to právě proto, že jsem mohla samu sebe zahalit do kalhot, mikin, svetrů, bund a maskovat tak nedostatky, o kterých jsem věděla a styděla se za ně. A který stále mám, já vím, tak moc si kvůli těm pár kilům dole nefandím, ale občas stačí prostě málo a rázem je to o nějakej ten fous lepší. Lepší pocit. S chutí jsem zasouvala dozadu do skříně ty dvě sukně, co jsem měla, a užívala si to, že když mi z oblečení kouká jenom hlava, budím méně pozornosti a jsem mnohem klidnější.

No, ještě minulý týden jsme s děvčaty vytěžovaly jednu sukni za druhou, aby si holky ještě užily, a teď už zase točíme šátky, aby nám nebyla zima na krk. Ráno se nám špatně vstává do práce a na kuřpauzičky si na sebe oblékáme saka a bundy. Nemáme co na sebe, všechno je potřeba zase nakoupit. Zato máme rýmu a z ní podzimní depresi.

To je moderní říkat tomu tak, ne? Dny se krátí, studené fronty se prodlužují a zachránit to může jen babí léto. To, co zbarví stromy do všech těch kouzelných barev, které se tak chabě snaží napodobit všechny podzimní kolekce v obchodem s oblečením. To nejde. Nic nevypadá tak jako žluté listí v zapadajícím slunci, jako jeřabiny, které si děti trhají do školky, aby z nich dělaly svým maminkám náhrdelníky. To netrefí žádný návrhář, jedině příroda a ta nám v posledních letech všechno spíše rozmazává do slejváků a mlh. Ale já teda jako každý rok doufám, že zase zažiju hezký podzim. A že nás všechny čeká ještě hodně dní venku, že se všichni hned neschováme do bytů a chalup a ještě nějaký čas budeme potkávat v ulicích, hlavně v uličkách mého milovaného rodného města.

Až když člověk kvůli dešti nepotká za celý víkend živou duši, uvědomí si to kouzlo léta. Hlavně v našem krásném vlastním světě na okraji malého města. Tam, kde jsou hranice mezi pozemky a domovy vlastně pomyslné, ploty dobré tak akorát k tomu, aby nám neutíkaly slepice, kde se všichni v dobré náladě potkáváme a podporujeme se ve všech těch pracích okolo baráku a pozor – kde si dokonce mezi sebou s těmi pracemi pomáháme.

Na nohy mi fouká studený vítr z okna otevřeného do ulice a já s láskou vzpomínám na ty dny, kdy jsme měli všichni v pohotovosti opřené hrábě o stodolu, několikrát denně chodili obracet a jakmile dali do kop seno naše, přesunuli se na sousední louku, abychom si pomohli, pobavili se, zasmáli se… Pak si otevřeli láhev Ferneta, došli se džbánkem pro pivo, opekli buřty na ohýnku a do noci seděli venku.

Už je to všechno zase pryč a zároveň v nedohlednu. Já teda nevím, jestli medvědi skutečně spí zimním spánkem, jako to bylo v pohádkách, ale i nás něco takového vlastně čeká. Budeme ospalí a unavení chodit za tmy do práce a za tmy z práce, nadávat na déšť, pak na sníh, na zimu, na zamrzlá okna u aut a bláto. Zavřou se zahrádky a schovají stánky se zmrzlinou a náplavkou bude zase možno projít bez pocitu, že se prodíráte davem k pódiu na nějakém koncertě Roling Stones.

Lepší náladu mi způsobuje začínající divadelní a klubová sezóna, program na dlouhé večery podzimu, zimy i jara. Taky se mi třeba bude líp psát ta kniha, když bude za oknem tma už v šest a já nebudu mít roupy, že sedím doma a venku se toho děje hrozně moc.

Vrásky mi dělá pořekadlo – podzim láskám nepřeje. Ale… vzhledem k tomu, jak v tomhle ohledu bylo „úspěšný“ moje jaro a léto, mávám nad tím rukou. Nějak bylo, nějak bude. Bylo léto, tak teď zase bude zima. A po ní? Jo, bude to dobrý…:) 

Asi tenhle článek nikomu nic nedá, nikoho neobohatí, někomu bude připadat nesmyslnej. Ale ve skutečnosti tyhle změny vnímáme všichni a vím, že se najde plno lidí, kteří by chtěli zimu zaspat a probrat se na jaře.

Já ne. Já to všechno zvládnu, vydržím a víte proč? Ten pitomej čas nám taky šíleně rychle ukrajuje vteřiny, hodiny a dny z našich životů, že je škoda každé jakkoli promarněné chvíle. Zase klišé, já vím, ale čím dál tím víc se utvrzuji v tom, že právě o nich ten život je. A že bych jich chtěla zažívat víc a víc. Uvidíme, kolik jich přinese následující období, které vůbec nemusí být pochmurné jako to počasí. Ne, když máte rodinu, na kterou se třeba teď najde víc času. Ne když máte přátele, kterým nebude líto roztáhnout deštník a do hospody, do divadla nebo na koncert doběhnout v dešti. Ne když máte jako já kolegy, se kterými kromě času v práci klidně a rádi trávíte i hodiny po pracovní době v hromadné konverzaci mobilní aplikace. Ne když máte koníčky, milé povinnosti a další aktivity. Ne když máte lásku.

Všechno kromě ní mám. A tak jsem vlastně v pohodě. A tak, i když všechno tak nějak usíná, já to nebalím. Já to tu ohlídám. S vidinou jara před očima, které všechno zase obrátí naruby. Tentokrát tím správným směrem.