Soběstačná, nezávislá, nespoutaná a nikým neomezovaná. Ale taky občas vystrašená, bezradná, nešťastná, naštvaná, uplakaná či hysterická. Taková přesně jsem. A myslím, že nejsem jediná, že v tom zase nejsem sama. I když jsem SAMA.
Abych tedy neupadla do nějaké depky hned na začátku. Jsou to prostě dvě misky vah. Plusy a mínusy rodinného stavu svobodná pomlčka nezadaná. Stavy, kdy jsme rády, hrdé a v pohodě, že jsme bez partnera, žijeme samy a vedeme tak zajímavé životy, stavy, kdy to proklínáme, stýskáme si, pláčeme a bojíme se.
Nežiju sama, mám svůj pokoj v pronajatém bytě, svůj malý svět, své soukromí. A taky svoje malé bojiště. Svůj nepořádek, svůj tvůrčí klid, svoje doupě neřesti, čtyři stěny, co už viděly kdejaké moje hříchy, opice a další podobné stavy. Mám ho ráda, je to mé „doma“, jedno z mých „doma“ a místo, kde jsem ráda sama i smutná sama. Sem přijedu v pondělí odpoledne a oddychnu si, že mám zase nějakej čas jen pro sebe, odsud v pátek ráno odcházím s vědomím, že večer budu už usínat na válendě v dětském pokoji a na té druhé bude chrápat můj brácha. Mám to tu ráda a nemám to tu ráda. A stejné je to s tou svobodou, nebo ještě lépe – samotou.
Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem si pokoušela sama sobě aplikovat na pravý nárt obklad z listů černého bezu. To je pro člověka se slabou trpělivostí skutečně oříšek a i když máte třeba asistenta se silnou trpělivostí, psychicky nevyrovnaný člověk to prostě nezvládne. A já psychicky nevyrovnaná občas bývám, to moji blízcí a přátelé vědí. Rozčilení mělo tři fáze. V té první jsem si nadávala do všemožných samic domácích zvířat, že po přibližně dvou letech, co jsem neseděla na rotopedu a na kole dojela maximálně k sousedům přes louku, jedu v zátahu 40 minut na nejtěžší zátěž. Ve druhé jsem proklínala ty pitomý listy bezu, jsou jako živý, padají, kloužou, nedrží a nejdou žádným rozumným způsobem upevnit pod kapesník a obvaz a ve třetí si chtě nechtě posteskla, že kdybych měla chlapce, respektive chlapa, když jsem si to v jiném mém článku sama nadefinovala, určitě by mi pomohl a ještě by mi to bebí pofoukal.
No a takhle prd. A to je jen jeden z mnoha případů, kdy je ten single stav těžce na nic. V danou chvíli to nejde jinak vyřešit, než že si tu nohu prostě nějak zavážete a úspěch je, když to drží a vzteky u toho nic nerozbijete. Jsou ale i situace řešitelné. Koupíte si skříň, necháte si ji dovést a pak hledáte hodného kamaráda, co vám ji postaví. Hledáte dlouho, marně, nikdo nemá čas a kdo má čas, nemá na to záda, až řeknete kamarádkám, slíbíte, že alkohol zajistíte, ale nakonec se přeci jen ten pravý kamarád s velkým K najde a udělá vám to za večeři nocleh. Abych byla přesná, sestaví vám skříň za večeři a ve všech ohledech počestný nocleh, protože ho jeho holka vyhodila a tak je vlastně stejnej zoufalec jako vy, navíc šťastný, že se svým umem může za pomocnou postel nějak revanšovat.
Taky se bojím bouřky. A ty bývají, že ano, zvláště v tomhle letním čase, kdy střídají úmorná vedra, my se na ně těšíme, doufáme v ně, vítáme je… Jenže já se potom musím schovat pod peřinu a nějak je tam přečkat, protože se kdožvíproč strašně bojím blesků a těch strašných ran hromů… Taky nesnáším krev a jsem hrozný bebíčko. A jednou jsem se řízla do prstu takovým způsobem, že jsem sotva dolezla k posteli, abych si lehla a pak se rozbrečela, když se mi vrátila barva do tváří. Brečela jsem sama nad sebou, nad tím, jak jsem levá a jak to bolí. Taky jsem jednou zůstala ležet doma s teplotou a až odpoledne v lékárně jsem zjistila, že jsem zcela přišla o hlas. A protože mi zrovna nikdo nevolal a moje spolubydlící byla v práci, neměla jsem šanci to zjistit, sama na sebe ještě namluvím, tak blbě na tom zatím nejsem.
To jsou prostě situace, kdy si uvědomíte, jak moc vám ten druhý do páru chybí a jak závidíte těm kamarádkám, co se mají o koho opřít, komu si postěžovat, komu se vyplakat na rameni a které mají někoho, kdo rád smontuje tu blbou skříň, protože on si do ní taky bude skládat ponožky. Nebo je tam bude házet v kuličce, ale ať, hlavně když to bude ten pravej chlap.
Naštěstí jsou určité výhody, co to aspoň lehce vyváží. Nemusím vařit, není komu, pro sebe mě to nebaví a tak to radši nedělám, protože se u toho řežu, jak už bylo řečeno. Je to vlastně pro můj život bezpečnější. A až jednou budu muset vařit? Ouha, snad to přežiju. Sama si rozhoduji, za co utratím svoje peníze, chodím si domů, kdy chci, jak chci a s kým chci, podvádím při dietě, nikdo to na mě neřekne, jím zmrzlinu v posteli a rozhodně ji každej den nestelu. Spím s oknem dokořán, a když mám za sebou špatnej den a večer nechci nic jinýho, než se kouknout na nějakou pohádku, pustím si Pretty Woman, abych si uvědomila, že jsou na tom holky i hůř, že ano. Svině klouzavý…
Dělám si, co chci. Protože můžu a nejsem nikým omezována. A občas mi to dost vadí. A přistihla jsem sama sebe třeba při tom, že možná unikám do doby dětství a o víkendu, kdy jsem u rodičů, se zeptám mamky, jestli můžu jít na fotbal. Asi bych se ve dvaceti osmi ptát nemusela, ale já to udělám. Dělá mi dobře to, že někdo přeci jen ví, kde jsem, sdílí to se mnou a pak se mě třeba sám zeptá, jak bylo? Popovídá si se mnou… Já totiž mluvím strašně ráda a dlouze.
Trávit hodiny na telefonu klábosením s přáteli je taky řešení. Ale ne úplně praktické a mnohdy ani levné. Ať na to koukám ze všech stran, tak ty misky vah v rovině prostě nejsou. Těch negativ samoty je prostě víc a přiznávám to i já – takový nikdy se nenudící a akční člověk. Myslím na svou budoucnost. A říkám si, jaká je klika, že mě ta noha bolet přestává, protože kdyby to bylo naopak a já dostala třeba berle… neumím si to ani představit. Myslím na to, že vteřina stačí k tomu, aby se něco závažného stalo, a já to sama nezvládnu. Vteřina stačí k tomu, aby se stalo něco krásného, co prostě nutně budu chtít s někým sdílet, chtěla bych mít koho obejmout, když v televizi padne krásný rozhodující gól, ale když jsem sama, akorát tak brečím štěstím. Což je krásný.
Ale je to občas k pláči. A na pláč by člověk sám bejt neměl. Na slzy štěstí, na slzy radosti, na slzy bolesti i vzteku. Někdo to prostě chtěl, aby to tak na tom světě bylo. Že všechny ty slzy potřebují rameno nebo ruku toho druhého, ve které je kapesník. Všechny.
