Mužských je spousta, málo je chlapů

Ještě realitou života zcela nepolíbená, školou povinná a bezstarostná jsem krčila čelo. Co to má jako znamenat tohle? Ono to není jedno a to samý? Stálo to pár modřin na zadku a slz, abych pochopila, že není. 

Třebaže jsem minule psala – hledá se muž, ráda bych teď věc uvedla na pravou míru. Protože ona tahle věta z legendární písničky „Individualita“ od legendární dvojice Hapka & Horáček je strašně pravdivá. Mužů je půl planety, chlapů o dost míň.

Muži jsou, to už víme, schovávají se, pak se zase objevují, blbnou nám hlavy, mažou med kolem pusy, slibují nám hory doly, píšou nám, nepíšou nám, odcházejí. Nebo zůstávají. A my pak říkáme: „Je to prostě strašně skvělej chlap.“ A to je ono.

Zachoval se jako CHLAP. To taky často říkáme, když máme štěstí a takový chlap nám zkříží cestu. Potkáváme muže, filtrujeme je, přebíráme a posíláme je dál, necháváme si jenom chlapy. A protože jsme každá jiná, může pro nás být chlapem ten, kterého jiná odložila jako muže, který nesplňoval to, co od něj jako od chlapa očekávala. A pak v něm jiná toho chlapa najde!

Nemusí měřit dva metry a dělat sto kliků, nemusí být prototypem titulní strany lifestylového časopisu. I když pro někoho jo. A proto ten svět funguje, protože to má každý jinak. Každá to máme jinak.  Každá máme svého vysněného chlapa a definují ho podmínky, které si klademe, když ho hledáme. Definují ho vlastnosti a rysy, které si promítáme před očima večer před spaním. Vidíme ho živého v situacích, které nám jsou blízké. V životních etapách, o kterých sníme. Vidíme ho, jak před námi klečí a žádá nás o ruku. Vidíme ho, jak se usmívá, když říká „ano“ a pak jak veze kočárek, ve kterým řve něco, co je tím nejlepším ze mě a z něj zároveň… Taky to děláte, že jo… Někdy má konkrétní tvář, někdy nemá. Někdy vypadá jako váš oblíbený herec nebo fotbalista, někdy má lékařský plášť, hasičskou uniformu, seká dříví, čte si knížku, hraje na kytaru…

Často, když jsem na nějaké akci s přáteli, na plese nebo jen máme posezení a já jsem tam sama, třebaže nás tam je dvacet, představuju si, jak se otevřou dveře a on v nich bude stát. I když bydlí úplně jinde a má úplně jiný program, i když je mu úplně jedno, kde jsem já, ale protože já si ho představuju jako toho svého ideálního chlapa a ten by přijel. Překvapil by mě a udělal by mi velkou radost. A pak přijde ta realita a já pochopím, že to byl jen další z mužů, co mi zkřížili cestu. Že já a on těžko můžeme někdy být MY, a tak mě to prostě celé čeká znovu. A možná ne jednou, ach jo…

S přibývajícím věkem, zkušenostmi a zážitky naše nároky a požadavky rostou. A pak možná taky přijde ten čas, kdy bude třeba couvat, ustupovat a slevovat. Ale na to je čas, ještě pořád dávejme tomu svému chlapovi složité úkoly, hádanky a zkoušejme ho, jestli je to ten, o kterém sníme. A taky nám dochází, že ty skutečně důležité věci jsou maličkosti, které nám rodiče vštěpovali do vínku v nejútlejším věku. Ty základy slušného chování, pamatujete, jak jsme obracely oči v sloup, když jsme byly napomínané za to, že neříkáme prosím? Prkotina to byla! A dneska? Základ všeho. Alespoň já to tak vidím. Pozdravit, poprosit, poděkovat. Za nezdravení u nás doma padaly kruté tresty a dneska chápu proč. A ještě víc si zakládám na používání slov „děkuji“ a „prosím“! Ne, to skutečně není samozřejmost, že jsem tě vzala k sobě na noc, když se ti rozbilo auto, kamaráde, za to se má poděkovat, neuškodilo by ani něco na revanš! Jestliže má být můj ideální chlap otcem mých dětí a předat jim to nejlepší ze sebe, tak tohle musí vědět.

Musí taky umět přiznat chybu a říkat pravdu, i když třeba bolí. Měl by umět dát najevo, co cítí, i když při tom třeba ukáže slzu a pak se za ni zastydí. Měl by mít pochopení pro všechno, co dělám, když to patří do mého života. Měl by být gentleman a zaplatit na mě tu dvojku bílého, co jsem opatrně ucucávala ve vinárně před tím, než jsme šli do kina. Měl by mě vést za ruku, když jdeme po namrzlém chodníku. Měl by mi půjčit svoje sako, protože ty šaty jsem si vzala proto, abych se mu líbila, a teď je mi kvůli tomu trochu zima. Měl by mi vždy nabídnout svoje rameno pro vyplakání a poslechnout si, co mě bolí a trápí. Musí mít rád děti, protože návštěva jejich světa, byť jen na krátkou dobu, je strašně obohacující…

Tohle jsou pro mě skutečně důležité věci, teď už ano, ty, které si uvědomuji v časech, jako tento, kdy se po této stránce nedaří tak, jak by mělo nebo jak bych si představovala. Dneska už se směju tomu, jak jsem vždycky říkala, že ten můj vysněný chlap musí mít traktor, abych nemusela věčně jako ta kráva lítat s hráběmi po louce a obracet a kopit jen aby ti králíci měli co žrát. Můj vysněný chlap si vezme druhé hrábě a půjde nám pomoct, aby toho ušáka mohl mít v neděli na oběd. Teta Anička zase říkávala, Ivanko, hlavně aby byl bohatej… Jo, to by bylo hodně fajn, kdyby měl na to, aby pro nás oba koupil byt na Vinohradech, ale dneska to beru tak, že pokud bude umět zatlouct hřebík, pověsit záclonu a říkat „mám tě rád“, budu s ním klidně v nějakém jedna plus nic na Hájích. Ráda jsem si taky představovala, že ten můj ideál bude třeba slavnej fotbalista. Teď to spíš vidím tak, že ať je klidně řidič tramvaje (ale prosím, psychicky vyrovnaný), jen když si jednou půjde s naším synem zakopat s míčem na zahradu, třebaže neví, že se fotbal hraje na dvě branky. I když jsem chtěla, abych měl vlasy, tak ať se klidně ostříhá dohola, pokud už nemůže vydejchat kouty nebo cédéčko, jen když se jeho oči budou stále stejně smát.

Když budu zase na chvilku mluvit nejen za sebe, ale i za své věrné a neohrožené kamarádky, co to mají stejně, řeknu – nechceme přece tak moc. Ale asi nám úplně nepřeje doba, protože její tempo, spád a povaha hraje do karet úplně jiným hodnotám. Ale úplně beznadějně to taky nevidím. Když ti chlapi byli tenkrát, protože to dneska jsou naši tátové, tak musí být i dneska, jen je nutný se jim trochu víc věnovat a ty chlapy v nich trpělivě hledat. A buď to dopadne nebo ne. Už jsme to zažily a ještě jsme se z toho ani jednou nepo… víte co.

Koukám se dneska na Léto s kovbojem, na film plný prostých pravd a životních situací, které od základu mění naše plány a sny. Stejně jako ta roztomilá Doubravka, tak i já byt nemám, v kuchyni budu věčná začátečnice a hezká taky moc nejsem, ale naději neztrácím. Taky jako ona už vím, jak brýle hrozně vadí při líbání, ale pokud mě při tom v náruči drží chlap, co dovede říct „jak já tě mám, holka, rád, to je až strašný“, tak mu asi dovedu odpustit i nějakou tu mladickou nerozvážnost. On někde na světě je, ten můj chlap. Ten můj chlap, co řekne „já jsem to věděl, já věděl, že někde na světě musíš bejt“… Protože ten můj CHLAP přesně tohle řekne.