Holky z kanclu

Máme svoje počítače, svoje hrnečky a tajné šuplíky se sladkostmi, svoje životy, radosti a bolesti. Máme tuhle práci, kterou milujeme nebo nenávidíme, ale navždy pro nás bude obdobím nebo místem, kde jsme se poznaly. 

A kde tohle všechno sdílíme. 

Pamatuju si, jak jsem svoje soukromí nikdy v práci nechtěla nijak ventilovat. Od toho mám přece svoje kamarádky, rodinu a skutečné osvědčené přátele, kteří mohou vědět, že jsem se o víkendu opila a tancovala na stole na Šamana od Kabátů, bože! Co si budeme povídat, mně se to vážně stalo. A po několika letech v ženském kolektivu jsem se dostala do fáze, že se s tímhle (a klidně i horším prohřeškem) těm svým „kolegyňkám“ pochlubím.

Pochopila jsem, že je mnohem snazší a taky příjemnější nepotlačovat v práci svoje pravé „já“. Protože přesně díky tomu je možné i v zaměstnání najít opravdové přátele. Je naprosto logické, že si v tom svém kanclu snažíme vybudovat takový svůj malý svět, abychom se v něm cítily co nejlépe. Začíná to nesmělými fotkami domácích mazlíčků, máme chvilku i výčitky, protože jsme si je vytiskly na firemní tiskárně, to asi každýmu dojde, že jo, potom přidáváme fotky s kamarádkami a nakonec třeba i s chlapem, pokud nějakého máme. Pomalu ale jistě se odhalujeme svému okolí, dáváme vědět, jakou používáme vůni, jaký máme rády jogurt, protože si na něj ve společné lednici dáme lepík se svým jménem, a nakonec i to, že jsme aktuálně zamilované. Pokud jsme.

Témat k hovoru je rázem kopa, pracovní morálka ustupuje do pozadí a rodí se velmi křehká věc – tedy přátelství. A pokud se to povede, je to přátelství ještě mnohem zásadnější, než jakékoli jiné, protože skutečně většinu času pracovního týdne strávíme pohromadě. Prožíváme spolu, ať chceme nebo ne, všechna trápení, radosti, kocoviny i průšvihy.

Vím, že to tak ne všichni mají. A že ne každý má příležitost si tento mikrosvět na pracovišti vytvořit. Rozhodně bych to ale každému přála, práce v malé, téměř rodinné firmě mi situaci poměrně usnadňuje. Pečlivě a ne vždy úplně snadně budovaný tým neohrožených žen je důvod, proč se do práce těším.

V pubertě, když jsem poslouchala vyprávění své mamky o tom, co všechno s kolegyněmi v práci řeší, sdílí a jak pomlouvají Vlastu ze třetího kvůli její nové trvalé, litují Petru odvedle, protože se rozvádí a probírají, jak má Maruš z účetního blbý děti, klepala jsem si na čelo a obracela oči v sloup. Posílají si recepty na koláče a omáčky a videa s návodem, jak uplést pomlázku. Tak takhle nemožný, mami, my nikdy s kolegyněmi nebudeme.  A hlavně, já nikdy nechci pracovat v takovým kurníku plným slepic, co kdákají jedna přes druhou a…

A teď najednou chápu, že člověk míní a trh práce mění. Bohudíky! Příklad holčičí party, kterou sem tam nabourává přítomnost muže, říkejme mu kolega, jsme my holky z „voxíku“. Tvoří nás sestava cca čtyř až sedmi žen a dívek různého věku a děláme tedy mnohem horší věci, než moje mamka, když jsem byla v pubertě a ona chodila do práce.

A víte co? Je to skvělý! Rozumíme si beze slov. Dokážeme si vyměnit deset mailů, které se týkají poledního menu na daný den. Můžeme klidně půl hodiny u zrcadla na záchodech debatovat o laku na vlasy. Půjčujeme si silonky, občas ponožky, tampony (ty si samozřejmě nevracíme), deodoranty a zrcátka. Jedna z nás upeče sušenky a pak je všem ostatním naaranžuje na talířky a nechá jako překvapení u klávesnice. Nebo prostě místo jednoho koblížku na snídani jich koupí pět! Jsme závislé na obědech. Ne na jídle, ale na době, kdy opustíme zdi firmy a dýchneme si trochu jiného vzduchu. Maily doplňujeme fotkami koček ve všech možných situacích, občas stačí jen poslat kočku s dortem a víme, že je čas na siestu. Když má jedna z nás dovolenou, reportuje se ostatním a ony se reportují jí. Používáme slovo „reportovat se“ prakticky denně. Když má některá z nás dovolenou nebo je nemocná, píše těm ostatním, jak se na ně těší. Chodíme na dvorek na „kafe a cigárko“, i když nejsme herečky. O pátečním obědě probíhá „kolečko“ o tom, co chystáme na víkend. O pondělním obědě zase „kolečko“, jaký byl víkend. Jedině holky, co se denně vídají, si nezapomenou pochválit nový svetřík nebo barvu vlasů. Muže, které potkáváme, zakládáme do složky interně nazvané obludárium. Chodíme na vínko po práci a občas se vídáme i o víkendech. Míváme „své dny“ a po čase z toho jsou „naše dny“, prostě se sladíme.

No uznejte, to už je vážný vztah.

Samozřejmě máme své narušitele. Některé nadřízené a pár exemplářů druhu „kolega“, kteří občas ještě více rozvíří už tak neklidné vody našeho společenství. Ale tak… zase máme co rozebírat při našich dýcháncích, že ano. On si dovolil pozdravit mě „ahoj, jak se ti vejde?“. Pochválil mi řetízek, takže se mi koukal do výstřihu. Pochválil mi sukni, takže se mi koukal na zadek. Falešně zpívá. Koupí nám banány a pak se chce dívat, jak je jíme!

Narušitel, co je potřeba. Snily jsme o něm, on se dostavil a možná se stal jednou z nás. Mimochodem, až si to přečte, asi mě zabije. Nikdy ale nemůže úplně pochopit to, co my holky máme mezi sebou. Jak se potřebujeme a co říkáme, protože něco říkáme, ale něco jinýho si nejspíš myslíme. Klidně se snažte, muži, ale na holky z kanclu si prostě nepřijdete. Můžete s námi flirtovat, můžete nás milovat, můžete si nás vzít a mít s námi děti (ano, skutečně se nás nebojte, jsme skvělé a všechno tohle chceme!). Nezapomeňte ale nikdy na to, že máme svoje holky z práce. Občas i holky z minulý práce a ty mají v našich životech nenahraditelná místa. Nebojte, vejdeme se všichni.

Možná je tohle jeden z významu slova „kolegyně“, který neznáte. A až to poznáte, pochopíte, že kolektiv může být tou nejdůležitější věcí v našem pracovním životě.

Jak těžké je tento křehký svět opatrovat, to víme všechny, co to zažíváme. Co zažíváme smích, pláč, vztek či rýmu těch ostatních, co se zachraňujeme půjčením drobných na dýško při obědě a co si mezi sebou řekneme věci, které prostě třeba jinde ventilovat nejdou. Pochopily jsme to a staráme se o tohle pouto víc než pečlivě.

A tak se máme. A dobře se máme. Protože se máme.