Back to school

No, ne že bych vám to, milé děti a milé učitelky, přála, ale… přeju. Potřebuju, aby už zase normálně jezdily tramvaje. Krom toho vám ale taky dost závidím, milé děti, skutečně tentokrát jen milé děti.

V našem dvougeneračním domku, kde jsem strávila v kuse devatenáct let života, je vana pouze dole u babičky a v našem bytě v patře máme jen sprchový kout. V něm jsme se všichni myli 364 dní v roce. V jeden jediný den, 31. srpna večer, jsme bývali já i brácha nemilosrdně namočeni do vany plné teplé vody v babiččině studené koupelně. Abychom „vodpučeli“. Jo, to byl výraz naší maminky, protože ono to po tom létě bylo vážně potřeba. Namočit nás do vody jako talíř se zaschlým gulášem a pak nás vydrbat, smýt z nás všechno to bláto od potoka, odlišit, co je špína a co jsou odřeniny a škrábance… Prostě se to zase lámalo, jeden den jsou prázdniny, ten nejsladší čas roku i celého dětství, a druhý den už zase lavice, tabule, sešity, úkoly a dril.

Po vypjatém telefonním hovoru s jedním dnes čerstvým prvňáčkem jsem začala vzpomínat. Jeho deprese, která trvá už od neděle, bylo to na něm vidět, v telefonu i slyšet, se na mě trochu přenesla, ale způsobila mi těžce nostalgické chvíle. Má asi pocit, že něco končí a začne vojna. Netuší, že začíná možná jedno z nejkrásnějších období jeho dětství.

V dlouhé debatě s kolegyněmi jsem dnes pronesla myšlenku, že bych se na tu základku, klidně i na gympl, tak strašně moc ráda vrátila, protože bych si mnohem víc vážila toho, co právě mám a kde jsem. Ale je mi jasný, že je to hloupost. To bych leda musela vzít svou těžkou a dospělou hlavu plnou starostí a posadit ji na krk té šestileté holčičky, abych to takhle viděla. Ale kdyby šel vrátit čas, bylo by to zase všechno stejný, vím to…

Zase by mi bylo šest a já bych si hrdě nesla na zádech aktovku s veselým obrázkem hrajících si dětí, měla bych v ní všechna ta písmenka a číslice a já nevím, co všechno ještě, držela bych se křečovitě rukou mých rodičů, pro které to taky byla premiéra, protože jsem to starší z jejich dětí, a v duchu se modlila, abych mohla sedět v lavici s nějakou svou kamarádkou ze školky. A maminka by mě zase posadila k Pepovi, k synovi její spolužačky, kterýho ale ježiši vůbec neznám a hlavně se mi vůbec nelíbí. Bilance prvního dne tedy katastrofická, a to jsme tam všichni nebozí prvňáci byli jen hodinku.

Jakkoli nám to všem připadalo šílený, tak jsme si z toho v podstatě hlavu moc nelámali. Jakmile zazvonilo pro nás ten den naposled, většinou jsme letěli všichni domů, šlehli tašky kamsi a do deseti minut už zase lítali po všech čertech, hráli si na schovku kolem celých paneláků nebo stavěli bunkr z latí poctivě nakradených z plotu našeho souseda a pak jsme si hráli, že jsme rodina a všichni tam společně žijeme. Večer jsme koukali na rodiče, jak zběsile listují našimi notýsky a hledají, co máme za domácí úkol, protože my nevíme, že jo, a pak jsme vyčerpáním usnuli na svých válendách, protože to prostě byl hrozně náročnej den.

S léty se to lehce měnilo, ale vlastně ne moc drasticky. Ještě na gymplu jsem byla schopná dojet autobusem domů, dát si oběd od babičky a o hodinu později už být venku na hřišti s tím, že jsem na druhý den naučená. Ono se to všechno zlomilo v době, kdy se ukázalo, že se na to učení je potřeba doma trochu podívat, když přišla ta první dvojka z přírodopisu nebo z čeho… tak to ne, holčičko, to jsme si nedomluvili, protože pokud nemáš buňky na matiku, to je jedno, s tím asi nic neuděláme, ale tohle se můžeš nabiflovat, tak se s tím koukej někde zavřít! Jako dneska to slyším. A usmívám se, když si vzpomenu, co bylo o pár let později, jak jsem se (ne)připravovala na maturitu z matematiky (vždyť to jsou jenom vzorečky, ne?) a bojovala o to, abych z biologie měla trojku a ne čtyřku. Rodiče myslí a střední škola mění, no… ve výsledku jsem potom na vysoké škole měla z matematiky pokaždé jedničku s minimální ztrátou bodů a v předtermínu. (Ne, to není pro můj rozbor důležitý, to jsem se prostě jen chtěla pochlubit :)).

Na vysokou školu má ten můj malej Péťa, moje milovaný dítě, co není moje, ale já jsem jeho oblíbená teta Ivča, ještě hodně daleko. Je před ním ten jeho den D a já si představuju, že se teď možná převaluje v postýlce ve svém dětském pokojíku a Nelinka, jeho štěňátko voříška, se na to možná nechápavě kouká, proč proboha zrovna dneska to dítě spí tak neklidně.

Přitom se ten můj malý šikula nemá vůbec čeho bát, s jeho vnímavostí a pečlivostí má do let na základní škole dobré vyhlídky. V jeho životě se s půlnocí něco láme, nastává povinnost a řád, něco, co se s ním povleče desítky let. Jako s námi se všemi. Vidím jeho neklidná víčka a nevinný spící obličej a s láskou na ty časy vzpomínám.  Třebaže jsou daleko a jsou blíž ty jiný časy, kdy bych měla možná pomýšlet na to, abych jednou takhle chodila kontrolovat neklidně spícího prvňáčka, svého.

Jeho neklid bych si ráda vzala do opatrovnictví, aby na tu svou první cestu do školy kráčel s jistotou. A klidně bych si to s ním vyměnila. Dopřála své zaměstnané a často bolavé hlavě učit se znovu číst a psát, chodit do pěveckého kroužku a pak s ním zpívat při slavnostních příležitostech. Jen na chvíli, na jeden týden nebo kratičkej den. Nebo si zase sednout do lavic gymnázia, kde jsem prožila asi nejhezčí čtyři roky z mé celkem devatenáctileté studijní éry, protože dneska bych už věděla, že tahle středoškolská fyzika je vlastně lehká, že tady sice jde o tu naši budoucnost a život o něco víc, ale zase ne nějak dramaticky, že na maturitu můžu kráčet mnohem jistějším krokem, protože skutečné zkoušky z dospělosti vypadají úplně jinak a že si tu přihlášku na žurnalistiku mám přeci je zkusit podat. Dneska bych spoustu věcí věděla líp.

Tak jako my všichni a v nejrůznějších situacích našeho života. A jeho krása je právě v tom, že se nedá zpátky vrátit ani jedna jediná minuta.

První září se narodilo poslednímu srpnu a napsalo jasný verdikt. Zpátky do školy, zpátky je řád, studijní i jízdní, zpátky jsou první pohlazení podzimu, pryč je léto, povinnosti jsou tady. A i když je my pracující máme po všechny měsíce v roce, taky tu změnu tak nějak pociťujeme. A následujících třicet dní mi bude v hlavě znít písnička z dětství: Září, září, na léto jde stáří, zlaté slunce září malátně a s únavou. Žáci, žáci ve slohové práci píší, jak nám ptáci mizí nad hlavou.

Tak kluci, pomalu ale jistě, leťte z rozmyslem a opatrně, abyste se nám mohli zase za čas vrátit s jarem na křídlech, s jasnějším světlem slunce a poselstvím, že tenhle nekonečnej příběh střídání se ročních dob, řádů a chaosu, zvyků i nezvyků je nezbytnou součástí našich životů, ať už jsme s kterémkoli věku.