Zápisky odstřelovače (Vasilij Zajcev) - větičky z díla

Vasilij Zajcev byl jedním z nejlepších odstřelovačů 2. sv. války. A to nejen kvůli tomu, že zabil hodně nepřátel, ale taky, protože se vyskytoval v rozhodujících fázích bitvy o Stalignrad na rozhodujících místech.

Přečetl jsem jeho autobiografii. Soudě podle ostatních knih, zabývajících se SSSR v tomto období, je kniha nezkreslená. Zajcev popisuje vše, tak jak to optikou vojáka vidí. Kniha byl velmi velmi dobrá, řekněme tak 8.5/10. Pojďme na to.

Jsme přesvědčeni, že Zajcev by se fiktivní verze svého příběhu zhrozil a byl by zhnusen tím, že je s ní jeho jméno vůbec spojováno.

Film Nepřitel před branami NENÍ filmem o Vasiliji Zajcevovi! Ten film je totální odpad, minimálně z pohledu věrného zachycení jeho osobnosti nebo skutků. Je to z 80% fikce. I ztvárnění situace na bojišti nebo situace vojáků SSSR je skoro až úsměvné.

V průběhu německé ofenzívy na Volze zlikvidoval Vasilij Zajcev přes tři stovky nacistických důstojníků a vojáků. 

Můj děd vyznával své vlastní svaté a bohy. Nevěřil ve svaté ruského pravoslaví ani v Boha, kterého uctívala babička, ale ani jí z domu nevyhazoval ikony. V našem domě tak vedle sebe existovala dvě náboženství. 

Když jsme projížděli Uralem, vzpomněl jsem si na dědečka, jak mě učil stopovat, střílet a tábořit v mrazu pod širým nebem. Na sentimentální vzpomínky ale nebyl čas. Vlast byla v ohrožení. Na frontu, šlápněte na to!

 Touha bojovat za vlast je v mnoha příbězích sovětských vojáků všudypřítomná. Velké % vojáků šlo do války dobrovolně.

Opakoval jsem si, že neustoupím, i kdybych se díval smrti přímo do tváře. Věděl jsem, že mí kamarádi z Tichomořského loďstva smýšlejí stejně.

A zde je důvod. Nikdo se nechtěl stát tím, kdo se neodváží do války a udělá tak ostudu sobě, své vesnici, své rodině...

Viděl jsem, jak se námořníci kolem mne přetlačují s Němci, když tu najednou se přede mnou zjevil velký Němec a praštil mě pažbou pušky. Naštěstí rána trefila namísto mého obličeje moji přilbu. Právě nyní se nám hodil výcvik, jímž jsme prošli na druhé břehu řeky. Prosmýkl jsem se za něj, přehodil mu paži kolem krku a uškrtil ho, zatímco kolem sebe zuřivě kopal ve snaze mě setřást, jako bizon snažící se setřást tygra. Když konečně přestal bojovat, ucítil jsem cosi nepěkného - v okamžiku smrti se podělal. 

A není silnější či vznešenější věci na zemi, než je láska matky k dětem. 

A lásky otce.

 Navíc to znamenalo opustit většinu vybavení a všechny raněné - a fašisté naše raněné vraždili těmi nejhrůznějšími způsoby, například plamenomety nebo tím, že na ně pustili psy.

Šel bych kamkoliv, dělal cokoliv, jen aby mě proboha vzali někam, kde se bojuje! Je to strašný pocit vědět, že jste přebyteční a nikdo vás nepotřebuje. 

Každý z nás teď musel mobilizovat svoji vůli a veškeré své síly k tomu, abychom nepřítele připravili o jakoukoliv šanci na vítězství. Svědomí nám velelo jít do boje bez ohledu na smrt. 

Když jsem přišel do Stalingradu, průměrná očekávaná životnost jednoho našeho vojáka zde byla čtyřiadvacet hodin. 

Nutno dodat, že zpočátku mělo Německo velkou početní převahu a také velkou materiální převahu a ztráty SSSR byly obrovské. Dodnej považuji za zázrak, že Stalingrad (a Leningrad taky!!!!) nepadl. Je dost dosti možná určující bitva našeho věku, jak by řekl Gandalf Bílý. 

Díváte se na fašistického důstojníka, jak vychází z bunkru, pompézně a arogantně, jak rozdává rozkazy na všechny strany a vůbec se tváří jako nejvyšší autorita. Jeho pohůnci pak do písmene naplňují jeho vůli, jeho přání i vrtochy. A on nemá vůbec představu o tom, že mu zbývá pouhých pár vteřin života.  

Jednou jsme spočítali, že k tomu, aby odstřelovač zamířil a přesně vystřelil, potřebuje deset vteřin, a za jednu minutu tudíž může zvládnout minimálně pět dobrých ran. Dvacet až třicet sekund pak trvá nabíjení. Jak z našeho výpočtu vyplývá, deset odstřelovačů by mohlo za minutu zlikvidovat padesát až šedesát nepřátel. 

„Vy jste to opravdu neslyšel? Dnes jste se stal Hrdinou Sovětského svazu! Ach, jak úžasné! Jsem první, kdo vám může pogratulovat!“ Objala mne, políbila a pak mi zašeptala do ucha: „Pamatuj si, štístko, od teď se tě už žádná kulka ani nedotkne, žádná střepina tě už nikdy nezraní.“ 

A po právu.

Všichni jsme nenáviděli Němce. Slovy ani nejde vyjádřit, jací jsou to zločinci. 

Válka plodí mnoho zločinců.

Pracovníci naší propagandy v ulicích Stalingradu říkávají: „Jestli chceš žít, zabij Němce”, „Řekni mi, kolik Němců jsi zabil, a já ti řeknu, jakým jsi vlastencem”. Zničení německých sil se stalo záležitostí cti a každý rudoarmějec začal hledat Němce. Ten, který jich pak zabil nejvíce, získal mezi vojáky největší respekt. 

Nyní už nemáme nad Němci převahu v lidských rezervách ani v zásobách obilí. Ustupovat dále - to znamená zahubit sebe a zahubit i naši Vlast. 

Už ani krok zpět! Nechť je to nyní naším heslem. Musíme vytrvale, do poslední kapky krve bránit každou pozici, každý metr sovětského území, držet se každé pídě sovětské země a bránit ji do poslední chvíle. Naše Vlast tyto těžké dny přežije. Musíme zastavit a potom zahnat a zničit nepřítele, ať to stojí, co to stojí. 

:)

Toť vše. Vůbec, SSSR je zajímavou látkou, zejména v období řekněme 1930 - 1950. Spousta kontrastů, ale dvě věci se upřít nedají: velké umění velitelů Rudé armády a také velké oběti vojínů Rudé armády.