21. srpen 1968 byl jen začátek

Vpád a následná okupace Československa vojsky SSSR bylo jediné možné vyústění ze situace, kdy by jeden vazalský stát mohl být příkladem pro ostatní. Bez tvrdé síly by takový dominový efekt ani Brežněv s celým politbyrem nezvládl.

To za prvé a za druhé byla československá západní hranice bez "ochrany" Rudé armády. Brežněv tím tak zabil "dvě mouchy" jednou ranou.

Potud je to vlastně pochopitelné, ale to, co následovalo, je již neuvěřitelné. Následné normalizace dokazující, že jsme pochopili úděl vazala, se ujali naši lidé. Komunisté, kteří zavírali, vyslýchali a týrali ty, kteří měli jiný názor. Dokonce si vzpomínám, když vojáci opustili rozhlasovou budovu na Vinohradské, my tam ve studiu 1 uvítali prezidenta Svobodu, který poděkoval těm, kteří národ uklidňovali a tím nedošlo k větším ztrátám. Celé to divadlo bylo zakončeno postupným vyhazováním těch, kterým prezident děkoval. To byl Štrougalův splněný slib normalizátorům. O práci v rámci prověrek přišlo mnohem víc zaměstnanců podle přístupu snaživců v různých podnicích.

I mezi samotnými rozhlasáky se zrodili "noví" spravedliví, kteří se obrátili jako správné korouhvičky. Měli jsme ve vedení KAN, což nebyl klub angažovaných nestraníků, ale Kaňka+Novák. Bylo to zvláštní období, kdy si mohl každý schopný (všeho) vydundat i lepší funkci. V Karlíně zase Karel Hnídek vypisoval celé večery jména z pásků, na nichž byly záznamy z prvních dnů okupace. Já přežil celkem dobře, jednak jsem v prvních dnech byl na dovolené a druhak jsem nebyl tehdy ještě plně kvalifikovaný. Maturita ze zdravotky mi byla na prd, ale byl jsem v montážce, která se starala "jen" o kabely a linky. Navíc jsme pracovali tiše. Manželka byla na pokladně a denně chodila domů sklíčená, kolik lidí si bylo u ní nechat podepsat výstupní list. Pak si tam chodili "noví redaktoři" pro mimořádné odměny. Jeden si stěžoval, že měla k jeho odměně poznámky a že se mračí. Doma mi řekla, že se podivoval nad vysokou odměnou a zač že to má. Řekla jen se také diví. V některých redakcích museli nechat vždy někoho, kdo těm kádrům opravoval texty, aby byly vysílatelné.

Do naší dílny do Opletalky si někteří staří hlásní chodili pokecat. Jeden se nám svěřil, že musí ty sračky číst, protože má doma nemocnou ženu, kterou by jinak neuživil. Ty komunistický svině šly tak daleko, že hlídaly aby vyhození z rádia nedostali víc, než 1 400 korun hrubého. Naštěstí mezi těmi, kteří mohli zůstat, bylo pár odvážlivců, kteří svým jménem uváděli díla vyhozených a dávali jim jejich honoráře. Nevím, jestli to nebyl také případ seriálu "Jak se máte Vondrovi?"

Byla to divná doba. Myslel jsem si, že mě nemohli vyhodit ze strany, protože jsem v ní nebyl, ale zase nevzali dceru do gymnázia na Ohradní, protože jsem ve straně nebyl a spolužačku s trojkama tam vzali, protože její tatínek tam byl. To jsem si zažil po roce 1950 sám, tak vím, jak tu nespravedlnost dcera cítila.

To jsme byli jen jednou z mnoha těch rodin, které trestala a šikanovala bolševická zrůdnost.

Za Protektorátu bylo jasné, kdo je kdo. Z udavačů se stali komunisti, kteří si užívali vítězství v roce 1948. Pak jim to někdo chtěl vzít? Už věřím, že je, tedy sověty, někdo k nám pozval, aby ráj udavačů vzkvétal na věčné časy.

www.rottpanorama.cz