Malé vzpomínání, tentokrát na vojnu

  Je tu čas vzpomínání na konec války, osvobození a také na Lázně Velichovky. Mise, jejímž úkolem bylo dopravit do Schörnerova štábu vyslance Dönitzovy vlády, který měl maršálu Schörnerovi oznámit podpis bezpodmínečné kapitulace.

Konvoj 23. squadrony 16. obrněné divize 3. armády USA dorazil do Velichovek 7. května v noci přes Prahu a Hradec Králové.

Jen náhodou jsem našel toto oznámení: „Sraz vojenských vozidel druhé světové války začíná v kempu u Věže v Hořicích dopoledne 8. 5. 2019. Ve 12 hod vyjede kolona historických vozidel z kempu na náměstí do Hořic, kde proběhne výstava do 13 hod. Odtud bude kolona pokračovat do areálu Lázní Velichovky, kde u pomníčku 23. squadrony 16. obrněné divize 3. Armády USA proběhne oslava konce druhé světové války“.

Já právě před 65 lety v Hořicích vojákoval. Havlíčkova 54 byla adresa, kde byla umístěna jedna rota královéhradecké školy zdravotních instruktorů. Dnes je tam odborné učiliště Střední školy řemesel. Jako dědkové vzpomínám na vojančení, které považuji za poslední bezstarostné roky v životě. I když nás buzerovali mazáci, řvali na nás, brali jsme to jen jako srandu. To je dráždilo víc než červený trenky. My si říkali, žel ne všichni, že nás nesmí tlouci a musí nám dát nažrat. Někteří to snášeli špatně, s tím se nedalo nic dělat. Já si navíc před vojnou vyjezdil na silnici druhou výkonnostní třídu, takže jsem si tam vzal svého favorita, kterého jsem si ještě před měnou koupil za „papír“, který dostal tatínek od komunistů za zubolékařskou ordinaci. Trochu jsem odbočil, ale možnost tréningu v civilním dresu na kole mě zbavila přiblblých besed v PéVéeSce, PVS (Politicko Výchovná Světnice). Jezdil jsem po kraji za každého počasí i za útvar jsem jezdil okruhy a až v civilu jsem se dozvěděl, kdo byl Bouška, který mě vždy porazil. Jen jednou se mi povedlo říkat, že jsem byl druhý a Bouška předposlední. Dojeli jsme totiž sami dva. Ani sestřičky v nemocnici, kam jsme chodili na praxi, nevěděly, že jsem také voják, což mělo své výhody. Tím ale mé výhody skončily, protože po ukončení školy jsem byl odvelen na Slovensko. Ti s dobrým kádrovým profilem zůstali v Čechách, ti kovaní šli do Prahy.

Dva měsíce v okruhové vojenské nemocnici v Ružomberoku jako sanitář, zdravotní bratr a lapiduch, utekly jako voda a já šupajdil do Píšťan na letištní ošetřovnu. Vystřídal jsem mazáky, kteří šli do civilu. Sloužit na letištní ošetřovně nebyla žádná nuda. Řeklo by se normální provoz jako na jakémkoliv zdravotním středisku, jen s tím rozdílem, že šlo převážně o piloty a jejich palubní střelce.

Doktoři tu byli dva. Jeden záklaďák a šéf z povolání. Jak se ukázalo tak šéf byl paragrafista, tedy ten, koho podle nějakého paragrafu nechali i po skončení základní služby v armádě. Byl to výborný člověk, který nás chránit před idiotskými vojenskými „buzeranty“. I z politického školení mužstva mě osvobodil. Ideální stav byl, když se létalo. Letový den znamenal, že sloužící lapiduch v sanitce mohl za horkých dnů chodit jen v trenkách, což jsme považovali za úlevu. Horší to bylo, když počasí nedovolilo létání. To buzerovali i doktora (záklaďáka), který třeba neměl uvázanou kravatu. Důstojník, provianťák, si na něm asi vybil jakýsi mindrák, tak jsme mu to vrátili. My museli dělat kontroly v jídelnách, skladovat 48 hodin jednotlivá jídla atd. Ve skladu potravin jsme našli kus plesnivého chleba, což v horkých dnech nebyla vzácnost. Vždy jsme to včas řešili, ale tentokrát jsme si to nechali na sobotu po obědě. Doktor zakázal výdej chleba, který měl být v sobotu ke studené večeři, na ráno v neděli a na nedělní večeři. V obchodech bylo již zavřeno, takže milý provianťák jezdil po hospodách v kraji, aby mužstvo a hlavně piloti měli co jíst. Pak byl od důstojníků pokoj. Náš šéf to hodnotil velice kladně, i když se to dozvěděl až v pondělí na štábu.

Byly i smutné dny, když spadl náš pilot v kopcích a uhořel. Nebo havárie Il18 u Sliače, kde se zabil celý štáb týlových jednotek. Nic pěkného. Šéf jen krátce řekl: „Ivan, vezměte plnou výbavu a rezervy!“

Byly také hezké výlety na zabezpečení ostrého bombardování v Malackách-Pernek na Záhori. Tam kdysi Erwin Johannes Eugen Rommelcvičil vojáky před odjezdem do Afriky. Tyto výlety měly své kouzlo. Dostali jsme na ty dny peníze (relutu), ale protože jsme se znali s kuchaři, kteří nám dali najíst, relutu jsme propili. To jsem ještě nebyl abstinent. Zde mohu navázat tím, že jsem byl do Malacek na měsíc převelen, abych místnímu lékaři pomohl zabezpečit celostátní kurz protipožární ochrany, ke kterému se připletl administrativní chybou výcvik nočního létání dívčí letky z Klecan.

V Píšťanech za mě sloužil nováček, který si hrál na přísného. Tak třeba nepředpisoval lehlou obuv mužstvu, vyházel z lůžkové části ty, kteří si chtěli jen odpočinout atd. Když jsem se z Malacek vrátil, bylo uvítání až dojemné. S každým jsem si musel připít. No a po mírné otravě alkoholem, jsem od dubna 1956 abstinent, což není vůbec lehké. Na svatbě a na silvestrech nic. Až když jsem uměl zahrát opilého, byl klid.

Ještě jedna příhoda z ostrého bombardování. Sanitku jsem měl dál, než byl řídící létání a cíloví měřiči. Jednotlivé letky létaly v kruhu a pumy postupně shazovali, jenže se obrátil vítr a dým z cílů vál k nám. Oni však házeli bomby dál do toho kouře. Řídící sice do rádia zařval, aby nic neházeli, ale jedna přece jen vypadla a vypadalo to, že letí přímo na nás. Protože tam byl písek, zahrabali jsme se dost rychle, přelétla nás a vybouchla za pahorkem. Nás jen pokropil písek. V životě jsem se tak nebál, ale vstal jsem první, koukám na ostatní, jak jsou zelení a směju se jim. Jen mi řekli, koukni, vole, na sebe.

Pod tímto dojmem jsem hleděl na palubního střelce, který byl v letadle, po kterém střílel ruský MIG u maďarských hranic, když nějaký idiot poslal naše letadla v době „Maďarských událostí“ mapovat hraniční čáru. Až u Nitry našeho pilota málem sestřelil a ten palubní střelec jen viděl jak lítají střely kolem něj a nic nemohl, protože se mu kulomet zasekl, říká se tomu zádržka. Střelce jsem vzal sanitkou na ošetřovnu a po vykoupání mohl vyprávět.

Já neuvedl jaká letadla v Píšťanech byla. Hlavně to byly bitevníky Iljušin Il-10 a Fieseler Fi 156 Storch, který sloužil jako kurýr.

Závěrem bych se chtěl svěřit se svými postřehy a čím jsem byl „obohacen“. Být na vojně v Píšťanech bylo vlastně odměnou. Koupele, koncerty a okolní příroda naplňovaly čas vycházek, kterých mi naši doktoři dopřávali dost. Nikdo netušil, kolik knížek jsem si z vojny poslal domů. Jestli to nevíte, tak na Slovensku se vydávaly knížky, které v Čechách byly zapovězené. Hráli tam v prostorách lázní třeba sbor židů z Nabucca. Ke koupi byly jazzové desky, které se v Čechách obtížně sháněly. V koncertním sále lázní vystupovali také zahraniční umělci. V rádiu nevysílali žádné častušky jako u nás v padesátých. Bylo tam prostě jaksi volněji, než u nás.

Ještě o vojenské nátuře. Tak třeba již při vstupu na útvar jsme se svlékli, jednoho pověřili, aby nás spočítal a rozdělil do družstev. První velení si začal užívat, i když byl stejný bažant jako my. Stejně tak se choval velitel světnice, kterého určili proto, že měl postel u dveří.

Jiný postřeh. Ti nejvíc ustrašení a vyplašení jako bažanti, byli těmi nejkrutějšími mazáky.

Nepřipomíná vám to něco?