Obraz je výrobek, který se nedá vyfotit

Mám výstavu. Přitom člověk pokaždé bilancuje. Vystavuju po dlouhé době olejomalby. Když jsem je v noci před vernisáží v podpalubí lodi, kde je galerie, instaloval, tak jsem s nimi byl najednou sám jinak, než v ateliéru.

Obraz, bez ohledu na tom, co na něm je, je taky věc, výrobek... zvykli jsme si na obrazy pohlížet hlavně jako na sdělení, vzkaz. Odhaduji, že tím, jak se dnes na většinu věcí koukáme skrz obrazovky, to ještě zesílilo. Logicky jde především o téma, které na obraze je. Ale není to všechno: Obraz sám vzniká dlouho. Aspoň já obrazy často přemalovávám a na posezení je nenamaluju de facto nikdy už proto, že pracuji s lazurami, které se musí nanášet na aspoň trochu proschlý podklad. Olej schne týdny.

Rostislav Říha: down to the steel heart/App_art - doba plechová

Každý obraz je proto i trochu kronika.

Zhmotnělá. Někde prosvítají staré vrstvy... aspoň jako textura, nerovný povrch malby, který téměř není vidět, ale je tam. A i když je úplně přemalovaná, tak se do výsledku promítá nejen fyzicky jako hrbolek, když po povrchu přejedete prsty. Některé obrazy mají doslova váhu.
Když je malba suchá, voskuje se. Než se s malbou začne, plátno se napíná a natírá bílou podkladovou barvou, šepsem. Rám, na který se napíná, má hezký profil a ozuby v rozích do sebe krásně zapadají. Při napínání je třeba dát pozor na rohy. Řemeslo. Během malby je to podobné. Když je dobře namíchané ředítko a barvu naberu správně, tak mám z tahu až fyzické potěšení. Tahy se vrství. Když práce jde dobře, zapomenu přitom na čas. Jindy každý tah stojí úsilí a vůbec to samo nejde. Jednou se mi zdá, jak se dílo daří, abych druhý den zachraňoval, co se dá. To všechno je v kronice obrazu přítomno. Nakonec se to celé dá do exaktního rámu a pověsí tak, aby to mělo prostor. Hotový výrobek. Předmět snad s nejvyšší možnou měrnou intelektuální energií na gram vlastní hmoty.
 

Obraz se nedá dobře vyfotit.

Aspoň ty moje se tomu vzpírají. Proto jsem se rozhodl doplnit tenhle text fotkami z výstavy, které dělala fotografka, která se na celou výstavu kouká zcela osobitým, čistým a nevinným pohledem úplně odjinud. Lehce probarvené vrstvy lazury přes sebe dávají odstíny, které se nedají jinak docílit. Vedle nich hluboké pasty, intenzita barvy, kterou nejde dosáhnout jinak, natož ji vyfotit. Tahy štětce mají strukturu, v její hloubce se schovává tma. Kvalitní pigment (tubička barvy má obsah jako panák single malt a stojí jako lahev) si drží odstín od hluboké pasty po nejjemnější lazuru. Pigmentů je hodně a ještě ke všemu spolu různě reagují... doteď jsem nechápal pojem “gamut” - počítačový termín označující, jak široké spektrum viditelných barev je monitor nebo snímač fotoaparátu schopen zachytit. Myslel jsem si, že “TrueColor” prostě znamená, že na monitoru uvidím pravé barvy jako ve skutečnosti. Teď vidím, že to není pravda, ze svého obrazu vidím vždy jen kousek, který se liší podle toho, jak je fotka exponovaná a jak se svítila... Světlo: některé obrazu pomáhá, jiné ho sráží. Během dne se obraz mění. Vyfotit ho nejde, je prostě třeba ho mít. Loučit se s obrazy je těžké, ten čas, kus života s nimi, mi nikdo nevrátí. Ale ukazuju a sdílím je rád, teď zrovna do 10.7. v (A)void floating gallery v Praze na náplavce.