AI aj aj, cítím se nejistě

Je fajn, když věci a programy myslí za mne. Ale chtěl bych k tomu ještě aspoň iluzi, že kapitán jsem já.  

Postupně se víc a víc cítím jako objekt, oběť... čím víc toho technologie umí, tím větší nejistotu a ohrožení pociťuji. Naposled mě vyvedlo z míry Spotify: Z geniální funkce, kdy jsem palcem nahoru či dolů mohl za pomoci AI doladit, co mi dál bude hrát rádio, se stal znejisťující blackbox. Dřívější palec nahoru, následovaný hlášením “vylepšujeme stanici” se změnil v srdíčko - nevím, jestli to s playlistem něco dělá. Zdá se, že ne. Spotify tvrdí, že už to není třeba - že jejich vylepšený AI algoritmus teď už prostě ví i bez říkání. Není to pravda. Neví. Nemůže vědět, že po tomhle chci dál jen instrumentálky, že se mi po Haydnovi Chopin nelíbí, byť ho mám jinak rád... Přestřelili. Z funkce, která AI zaměstnávala tak akorát, že jen pomáhalo, ale ten hlavní jsem byl pořád já, se stala věc, do které nemám jak promluvit. To už si může Spotify rovnou i samo sebe poslouchat, na nic mě nepotřebuje. 

Vypadá to jako drobnost a upřímně řečeno i je, ale svůj význam má jako symbol. Jako jedna z ukázek zhoubného trendu. Už jsme si tak zvykli na různé programy, že nám jejich změny zasahují do života. A čím víc nám do života zasahují, tím méně máme možností, jak ten zásah ovlivnit. Změny jsou přitom nutné, vývoj být musí - ale dřív do něj šlo promlouvat, psaní na support mívalo smysl - programy se na základě zpětné vazby měnívaly. Dnes, jak už nás s nimi pracuje hodně, tak se tahle přímá komunikace vytrácí, už asi není v tom množství zvladatelná. Takže můžeme jen zvenčí sledovat vývoj se všemi jeho nevyhnutelnými a zbytečnými výkyvy a snažit se netrápit tím, že se z nás, uživatelů, staly trpné figurky.
Microsoft měl kdysi normální menu. Každý, kdo používal Word nebo Excel si ho musí pamatovat. Menu se dalo měnit podle potřeb uživatele, zvládl to každý trochu pokročilejší. V programu se dalo cítit jako doma. Tam si také po stěnách rozvěsíte, nač rádi koukáte, a nábytek rozestavíte tak, aby se Vám dobře používal. Pak Microsoft menu zrušil, zavedl ribbony (vysoké pruhy karet) a uživatelům možnost úprav sebral. Nevybíravě, způsobem: “Na svoje úpravy, na svoje doma zapomeň, my víme, kde a jak se Ti bude žít líp.” Hlásím, že se mi líp nežije. Ribbon zabírá spoustu místa na obrazovce, je nepřehledný, většinu tlačítek na něm jsem nikdy nezmáčkl... S vynaložením nemalého úsilí už mimo dosah uživatele se mi povedlo zrekonstruovat svoje doma. Když ale chci něco změnit, musím jít za někým, kdo mi to doprogramuje. Dřív jsem si to mohl udělat sám. Ale nešť - aspoň jsem v klidu domova přečkal dobu do další změny: Microsoft nedávno oznámil, že Ribbon opustí. Zjistil prý totiž, že na obrazovce zabírá moc místa a je nepřehledný.
No, mohli jste se zeptat předem, děkuji pěkně. Naivně jsem si myslel, že změny v programech budou k lepšímu, ale bohužel zjevně i tady platí princip kyvadla. Člověka jímá bezmocný vztek, když vidí, že někdo mění něco, co prostě dobře fungovalo, bylo léty osvědčené, za něco, co je předem odsouzeno k neúspěchu. To, že ribbon zabírá víc plochy, takže každý uživatel bude mít míň místa na práci, bylo vidět hned, stejně, jako hned bylo jasné, že každý má jiný způsob práce, jiné potřeby, a že tedy nejde očekávat, že jeden neměnitelný ribbon bude vyhovovat všem. A neumožnit změny dělá z uživatele tu trpnou postavu.
Už když jsem před lety měnil Volvo 850 za V70, tak mě to mělo trknout. Automatická převodovka 850ky měla tlačítko “Sport”. Bylo to jednoduché: když jste ho zmáčkli, převodovka začala jednotlivé stupně vytáčet víc a auto se začalo chovat sportovněji - jestli to v souvislosti s Volvem není oxymoron nechme na jinou diskusi... Ve V70 už to tlačítko není. Automat je prý adaptivní a sám prý pozná, jak zrovna chci jet. Tvojí bábu pozná, konstruktére. Zaprvé: nepozná, pokud se auto opravdu chová jinak, tak ke změně dochází tak pomalu a je tak nevýrazná, že jí nejsem sto zaznamenat. Zadruhé: Tu změnu dělá někdo mimo mne, je mimo moje aktivní přičinění - a já chci být řidič, ten, kdo dělá rozhodnutí.

Na náplavce teď vystavuji sochy, obrazy a grafiky. Je to taková moje soukromá odpověď, reakce na to, jak s digitálem pracovat - snažím se ho používat tak, abych mohl líp dělat poctivé, řemeslné věci. Přijďte se podívat do galerie (a)void.