Kácejí aleje. Napsáno to zní dramaticky jako od ekoaktivisty. A ono to dramatické taky je. Většinou je prý to kácení proto, že silnice mezi stromy nesplňuje normu. Nebo jsou stromy dožilé. Myslím si, že je to blbost a blbost.
Pokud norma způsobuje, že se zničí něco, co je nepopiratelně krásné, tak pojďme rovnou zbourat centrum Českého Krumlova, to taky neodpovídá rozhledovým úhlům na křižovatkách ani minimálním šířkám jízdního pruhu. Aspoň to budeme mít rychleji za sebou.
Chci tady požádat o hlas pro zachování krásných maličkostí, kterých se zbavujeme bez rozmyslu, takže už tu pak po nás nic hezkého nezůstane. Když mí rodiče před asi 30 lety vyklízeli sklep po babičce, tak taky byli unavení z té přemíry starých věcí a vyhodili i něco, čeho jim je s odstupem líto. Nenechme se unést.
Český Krumlov je na druhém břehu, už je z něj rezervace UNESCO. Chtělo by se říct: „Má to dobrý...”, ale to taky není pravda. Tam se zas nemůže nic změnit, dostavět. Rezervace. Jako centrum Prahy. Úředník má najednou jednoduchý důvod, proč může zamítnout. A zbavit se tak zodpovědnosti.
Jsou to dvě strany téže mince. Plíživost toho trendu pozoruji několik let na silnici Praha-Mělník. Každým rokem se někde kus přerušované čáry změní na plnou. Mám odpozorováno a domorodci potvrzeno, že k tomu stačí jediná nehoda na inkriminovaného místě. Co na tom, že ten, kdo ji způsobil, jel jako blbec a byla to jen a jen jeho osobní chyba? Pro příslušný úřad je osvědčením o činnosti a užitečnosti to, že „s tím něco udělá”. Hmatatelně a snadno. Z přerušované čáry plná. Tam, kde se něco smělo, už se to nesmí. Prostor svobody pro všechny byl směněn za klid pro někoho.
Jednou jde o úbytek krásy, která člověka naplňuje (aleje na podzim...), podruhé o úbytek svobody, která člověka ničí tím, jak musí řešit vnitřní dilema, rozpor mezi zdravým rozumem (jsem na přehledném místě a ten dědeček přede mnou jede opravdu pomalu, tady bych ho mohl předjet bezpečně) a předpisy (je tu plná čára, určitě to není jen tak, a co kdyby mě tu ještě chytli).
Tak či onak se náš prostor v tomto světě postupně zaplňuje věcmi horšící se kvality. Vysvětlení je jasné: pro někoho je to tak snazší. Ale pozor, ten někdo jsem já, možná i TY... Prst na nos: kolikrát jsem dnes vyměnil riziko z vlastní zodpovědnosti a možný pocit naplnění z vykonaného skutku za klid a jistotu, pramenící z toho, že jsem se zodpovědnosti zbavil? Navrhoval bych začít po kouskách a u sebe.
