Liberální ekonomie je založena na premise, že pokud bude každý člověk maximalizovat svůj zisk, bude automaticky maximalizován i zisk celé společnosti. U opatření proti šíření koronaviru to prostě neplatí.
V pátek večer jsme na tiskové konferenci opět sledovali unaveného premiéra a tři klíčové členy vlády, jak se snaží vysvětlit právě přijatá opatření. Snažili se hodně a jejich vůli vysvětlovat jsem tentokrát věřil. Ale neumí to a podle toho dopadla i páteční tisková konference.
Zásadní informace, která se dosud ve všech textech o epidemiologických opatřeních ztrácí, je rozdíl mezi pohledem jednotlivce a pohledem celé společnosti. Liberální ekonomie je založena na premise, že pokud bude každý člověk maximalizovat svůj zisk, bude automaticky maximalizován i zisk celé společnosti. Nicméně v řadě situací je tato premisa minimálně sporná. A v oblasti protiepidemických opatření prostě neplatí.
Představme si dvě často zmiňované modelové situace. Jestliže odjedu na neděli jezdit na běžkách do hor, to je přeci epidemiologicky super. Ano, ale pouze z mého soukromého pohledu. Pro mne jako jednotlivce je skutečně nebezpečí nakažení zanedbatelné (a pravděpodobně nižší než v bydlišti). Budu na čistém vzduchu, daleko od civilizace, sportovat, posílím si kondici a uvolním stres. Pokud se však takto na hory vydá 50 000 lyžařů, je to z pohledu společnosti katastrofa. Zastaví se u benzinové pumpy, sjedou se na parkovišti, kde kromě kontaktu s hlídačem spolu proberou plány na výlet, budou se potkávat u turistických ukazatelů, u okénka koupí dětem rohlík, čokoládu a čaj nebo limonádu. Každý přijel z jiného kouta Čech a přivezl si s sebou svůj lokální kmen koronaviru. To, co bylo zanedbatelné nebezpečí pro jednotlivce, po vynásobení padesáti tisíci prudce stoupne. Jestliže je v populaci jedno promile nakažených, bude mezi těmi lyžaři padesát roznašečů nákazy, a to už je pořádná nálož.
Podobná situace je u návštěvy škol. Došli jsme v ČR ke stavu, že děti chodí do škol daleko od domova (z Jablonce do Liberce a z Liberce do Jablonce, protože tam je přece lepší škola). Má-li se ráno dostat (odhadem) milion dětí do školy a odpoledne stejné množství ze školy domů, jsou to ráno i odpoledne včetně jejich rodičů-řidičů dva miliony lidí v pohybu, kteří se logicky někde potkají, komunikují spolu, a předávají si koronavirus.
To, o co se více nebo spíš méně úspěšně pokoušejí naši epidemiologové, je totálně omezit pohyb lidí a jejich setkávání. A toho dosáhneme, pokud zůstaneme doma a omezíme všechny zbytečné cesty. Každé jednotlivé opatření můžeme snadno napadnout jako nicotné – zvlášť z individuálního pohledu nechápu, čím zhoršuji epidemii, když si dojdu koupit sako, zajdu do poloprázdné galerie nebo se s dětmi projedu na saních. Ale teprve všechna ta opatření v součtu působí protiepidemicky z pohledu společnosti. Tohle ale za celý rok téměř nezaznělo (a pokud, tak ojediněle a zastřeně).
Pražský IKEM má nad vchodem transparent: Řídíme se pravidlem 4 R: ruce, roušky, rozestupy, rozum. Ano, ten rozum nám všem značně chybí. Často chybí vládě při vyhlašování jednotlivých opatření, zcela chybí opozici v Poslanecké sněmovně, chybí našim senátorům, soudcům, a často se jím neřídíme ani my občané, když víc přemýšlíme, jak nařízení obejít, než jak je dodržovat.
Potřebovali bychom víc důvěřovat svým politikům. Jak jim ale máme věřit, když vidíme, jak se zúčastní oslav v zavřených restauracích, sedí na tribuně při fotbale (kde si předem schválí výjimku), jezdí na dovolenou do rizikových exotických destinací (které by ostatním nejraději zakázali) a nedokážou zajistit ani to, aby si všichni poslanci při jednání v Parlamentu nasadili (povinnou) roušku.
Vláda dala navíc jasně najevo, že v jejích očích má ekonomika naprostou a bezvýhradnou přednost před zdravím lidí. Máme zůstat doma, nikam nechodit, přestat sportovat, o kultuře ani nemluvím. Děti nesmí chodit do školy, studenti na univerzitu a do knihoven. Dokonce je nyní dětem zakázáno navštívit vlastního rodiče – děti, jejichž rodiče žijí odděleně, musí po celou dobu uzávěry zůstat pouze u jednoho z nich (pokud nemají soudem stanovenou střídavou péči*). Ale fabriky vesele kouří a každé ráno se do nich dopravují, často přes půl republiky, více než dva miliony zaměstnanců. Jistě, rohlíky se musí upéct, elektřina vyrábět a popelnice vyvézt. Ale pokud by se vyrobilo o pár aut (nebo dlaždiček) méně, nic by se nestalo a přenos viru by se zbrzdil výrazně víc.
Zásadní chyba je ale v informování veřejnosti. Informace jsou neúplné, mění se v čase, a jsou předávány neprofesionálně. Už před rokem se mluvilo o informační kampani. Pokud by stát najal dobré profesionály, kterým lidé důvěřují, dokázali by předávat informace po malých dávkách, ale přitom tak, aby si to všichni pamatovali. Starší generace si pamatuje na uhlazeného Karla Pecha a jeho televizní heslo „Chcete-li nám někdy psát, tři jedničky padesát.“ Všichni si (dnes už neplatné) PSČ televize pamatovali, stejně jako pravidla kultivované řeči, slušného chování nebo silničního provozu, s nimiž pravidelně před televizními zprávami krátce, srozumitelně a zapamatovatelně seznamoval. Zdeněk Svěrák, Petr Čtvrtníček nebo Vojta Dyk by takový úkol jistě skvěle zvládli.
Máme smůlu, že máme neprofesionální vládu i opozici. Vláda nemá dost odvahy vyhlásit jakékoli opatření, u něhož necítí podporu lidí. Vědí vůbec, že by nás o oprávněnosti nepopulárních opatření měli a mohli přesvědčit? A opozice si v kritické chvíli plete protiepidemická opatření s předvolebním bojem, a i za cenu velkých ztrát na životech se s vládou nechce shodnout na společném postupu – pod heslem čím pro zemi pod současnou vládou hůř, tím pro opozici lépe. Volby budou přeci už za sedm měsíců. A konečně každý z nás má nějakou drobnost, v níž opatření nedodržuje – vždyť to v celonárodní epidemii nehraje roli a já se JINAK chovám příkladně, myslíme si.
Vláda výrazně posunula rétoriku a nemám důvod pochybovat, že se snaží s koronavirem bojovat. Podceňuje ale většinu lidí. Ve svém okolí vidím, že lidé nadávají, ale celkově se (skoro) všichni snažíme do velké míry protiepidemická opatření dodržovat. Raději silná opatření po kratší dobu, než polovičatá opatření trvale. Chtěli bychom ale věřit, že budou užitečná a na jejich konci nás čeká odměna.
* Zpráva ČTK z 26.2.2021 (https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/vyber-z-pravidel-omezeni-pohybu-osob/2001927) uvádí: Pro rozvedené rodiče, kteří mají děti ve střídavé péči a pravidelně si je předávají, platí výjimka ze zákazu pohybu pro zajištění péče o děti. Doporučeno je mít s sebou rozhodnutím příslušného orgánu o střídavé péči. I na stránce Ministerstva vnitra ČR (https://okresy.mvcr.cz/) se „doporučuje mít s sebou rozhodnutí příslušného orgánu o střídavé péči“. Z vlastní zkušenosti vím, že se takové soudní rozhodnutí vyžaduje. Nebylo nám umožněno, abychom vnuka, který je soudem svěřen do péče matce, ale s otcem se pravidelně stýká, převezli z bydliště v okresu Rakovník za otcem do Prahy se zdůvodněním, že nejde o soudem stanovenou střídavou péči. (Doplněno 3.3.2021.)
