Pavel Šporcl napsal před měsícem ve svém otevřeném dopise premiérovi: „Kultura obecně přestala existovat.“ Je to pravda?
Zákaz koncertů a divadelních představení, ale následně i výstavní činnosti, zavření muzeí, galerií a knihoven, který trvá v podstatě bez přestávky už více než rok, pouze odhalil smutnou tvář kultury v Čechách. Sice se zdá, že kultuře nejvíce uškodil současný lockdown, ale ve skutečnosti je to jen důsledek stavu, který trvá už hodně dlouhou dobu. O kulturu má zájem asi jen úzká skupina lidí, kteří jsou často okolím považováni za podivíny nebo za nějaké intelektuály vzdálené běžnému životu. A v diskusích najednou zjistíte, že za kulturu jsou v Česku považovány prefabrikované produkty zábavního průmyslu.
Myslíte, že přeháním? Rodiče, kolik z vás už vzalo své pubertální děti do Národního divadla? A na představení nějakého malého divadla s lehce alternativním repertoárem. Středoškoláci a vysokoškoláci, kdo z vás už navštívil hudební festival v Litomyšli či Českém Krumlově? Slyšeli jste o Collegiu 1704 a Václavu Luksovi? Víte, kdo byla Hana Hegerová, která před pár dny zemřela? A znáte nějaký šanson, které tak skvěle interpretovala? Víte, kdo je Tomáš Dianiška a viděli jste některou jeho hru v divadle? A které pražské (brněnské, ostravské, plzeňské) divadlo má v současnosti nejzajímavější repertoár? Bavíte se se spolužáky o divadle, které jste viděli? A kterou výstavu obrazů navštívíte, jakmile se galerie otevřou? Znáte nějakého českého malíře nebo sochaře?
Současný stav je výsledkem dlouhodobého vývoje. Ze stránek českých obecných médií téměř úplně vymizela kulturní kritika. Pokud se zprávy z kultury vůbec objeví, jsou to redakční zprávy upozorňující na budoucí události, nikoli kvalitní kritické zhodnocení proběhlého. Z tištěných deníků zůstala kultura zastoupena pouze v Lidových novinách, i zde nedostatečně. V současné době se mnoho divadel i orchestrů snaží udržet kontakt s publikem pomocí online projektů. O kolika z nich jste se dozvěděli z médií a přečetli si fundovanou recenzi. Abych byl upřímný, pár se jich objevilo, ale svým zařazením, umístěním mezi ostatními zprávami i formou pouze bezhlučně prošuměly.
Ryba smrdí od hlavy. Kolik politiků se o kulturu zajímá? Jsem velice častý návštěvník divadel i koncertů. Politiky jsem tam potkával naposledy v první polovině devadesátých let, tehdy i ministři navštěvovali běžná divadelní představení. Dnes nepřijde prezident, premiér ani hejtman už ani na zahajovací koncert Pražského jara nebo na výjimečnou premiéru v Národním divadle, ať už v Praze, Brně nebo Ostravě. Nejsmutnější pohled je na galerii nekulturních ministrů kultury. Nástup toho posledního, Lubomíra Zaorálka, byl nadějný; o kultuře mnoho ví a měl (snad skutečný) zájem řešit dlouhodobé problémy. Velice brzy byl ale ostatními členy vlády ostrakizován a odkázán na politickou periférii, odkud se mu už nepodařilo (téměř) nic prosadit. Nakonec pro něj Ministerstvo kultury bude zřejmě pouze čekárnou na významnější post ministra zahraničních věcí.
Největší vinu na všem má asi výchova – jednak v rodinách, jednak ve škole. Nejsem si jist, nakolik se děti v rodinách setkávají s kvalitní literaturou, hudbou, divadlem. Ve škole hodiny literatury, hudební či výtvarné výchovy ubývají, a často jsou místo vytváření vztahu studentů ke kultuře a zprostředkování historicky poučené orientace zaměřeny na memorování dat narození a seznamů děl. Nebo se na nějaké střední škole čtou recenze knih a studenti o nich diskutují?
A tak nedávné výzvy Pavla Šporcla i Asociace profesionálních divadel ČR pouze prošuměly bez větší pozornosti. I když upozorňovaly na naprosto bezprecedentní přezíravost, kdy epidemiologická opatření dopadala velice těžce na kulturu, společenský život i amatérský sport, zatímco celé vedení státu se klanělo Zlatému teleti. Jinak totiž nejde nazvat stav, kdy zůstaly zcela mimo epidemiologická opatření největší zdroje nákazy, například automobilky v Kvasinách či v Kolíně, a kdy měla vláda obrovský zájem o řešení otevřených obchodů se zbraněmi či hobby marketů, ale knihovny nesměly ani vydávat knihy přes okénko a galerie (jejichž počty návštěvníků se počítají na jednotky za hodinu) musely zavřít.
Zdá se mi, že celá onlinová snaha divadel a orchestrů i výzvy k řešení kritické situace vyjdou vniveč, pokud s tím všichni, každý z nás, něco neuděláme. Jakmile pandemie ochabne, vezměme své děti do Národní galerie, zajeďme s nimi do Národního divadla a navštivme s nimi nějaké zajímavé představení v divadle. A bavme se s nimi o tom. Nemusíme moc vědět ani o divadelní teorii, ani o malířství. Ale sdílejme s nimi své pocity. A vyzývám tímto státní i lokální politiky, aby šli příkladem. Městské divadlo v Mladé Boleslavi, Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře, nebo Ostravské centrum nové hudby ukazují, že to nese ovoce.
Těším se, že se v divadlech, na koncertech i ve výstavních síních budeme už brzy zase potkávat. To bezprostřední setkávání s živou kulturou, napětí mezi jevištěm a hledištěm, ani přestávkovou náladu při sektu nebo kávě nelze přes obrazovku počítače přenést.
