Dědictví JZD zachovej nám Pane!

Viděli jste někdy obrázek aztéckých terasových políček, podobajících se spíše schodům, šplhajícím do strmých kopců? Naši předkové byli zřejmě moudřejší než bodří družstevníci, naslouchající zbožně komunistické straně a vládě, takže jejich prvním počinem bylo rozorání mezí. Jistě, získali tím širé rodné lány. Jen si jaksi neuvědomili, že voda má jednu hloupou vlastnost: podléhá gravitaci a tudíž zásadně teče směrem dolů. A důsledek?

Když se podíváte zblízka, zjistíte, že ani roviny širé Hané či úrodného Polabí, nejsou tak úplně roviny. i tam je krajina zvlněná, a když zvážíme, kolik podílu naší krajiny je kopcovitých, nutně nás musí napadnout, proč naši předkové pečlivě oddělovali svá políčka mezemi. Vůbec nešlo o oddělení sousedových polí. Často měl jeden a tentýž hospodář dvě sousedící pole a mezi nimi pečlivě uchovávanou mez. Sakra, proč?

Právě proto, že voda teče směrem dolů. A ta pitomá mez mírnila svažitost terénu, takže voda stékala pomaleji, a stékalo jí méně, protože měla více času vsáknout do půdy.

To rozorání mezí mělo okamžitý následek: Řinoucí se voda se řítila do údolí, zřejmě ze zlomyslnosti splavovala i ornici, takže dolů nesla bahno. To jsou povodně v bezprostředním okolí zmíněných svahů. I tam, kde měla možnost stéci do potoků a řek, byly důsledky stejné.

To je pouze jeden důsledek. Druhý je ještě závažnější: Dešťové vody se do půdy vsakuje méně, navíc splavuje ornici, takže na jednu stranu máme každoroční povodně po kterémkoliv vydatnějším dešti, na druhou stranu i sebevydatnější deště jsou nedostačující závlahou. Povodně a sucha. To je to, co máme, a co nás i v dalších rocích čeká.

Ale zato máme širé rodné lány.

                                                                               Antonín Robin