Viděli jste někdy obrázek aztéckých terasových políček, podobajících se spíše schodům, šplhajícím do strmých kopců? Naši předkové byli zřejmě moudřejší než bodří družstevníci, naslouchající zbožně komunistické straně a vládě, takže jejich prvním počinem bylo rozorání mezí. Jistě, získali tím širé rodné lány. Jen si jaksi neuvědomili, že voda má jednu hloupou vlastnost: podléhá gravitaci a tudíž zásadně teče směrem dolů. A důsledek?
Když se podíváte zblízka, zjistíte, že ani roviny širé Hané či úrodného Polabí, nejsou tak úplně roviny. i tam je krajina zvlněná, a když zvážíme, kolik podílu naší krajiny je kopcovitých, nutně nás musí napadnout, proč naši předkové pečlivě oddělovali svá políčka mezemi. Vůbec nešlo o oddělení sousedových polí. Často měl jeden a tentýž hospodář dvě sousedící pole a mezi nimi pečlivě uchovávanou mez. Sakra, proč?
Právě proto, že voda teče směrem dolů. A ta pitomá mez mírnila svažitost terénu, takže voda stékala pomaleji, a stékalo jí méně, protože měla více času vsáknout do půdy.
To rozorání mezí mělo okamžitý následek: Řinoucí se voda se řítila do údolí, zřejmě ze zlomyslnosti splavovala i ornici, takže dolů nesla bahno. To jsou povodně v bezprostředním okolí zmíněných svahů. I tam, kde měla možnost stéci do potoků a řek, byly důsledky stejné.
To je pouze jeden důsledek. Druhý je ještě závažnější: Dešťové vody se do půdy vsakuje méně, navíc splavuje ornici, takže na jednu stranu máme každoroční povodně po kterémkoliv vydatnějším dešti, na druhou stranu i sebevydatnější deště jsou nedostačující závlahou. Povodně a sucha. To je to, co máme, a co nás i v dalších rocích čeká.
Ale zato máme širé rodné lány.
Antonín Robin
