Kladu tuhle otázku svým studentům. Kladu ji uchazečům o zaměstnání v mé kanceláři. Proč chcete být právníkem?
Bývají zaskočeni, jako kdyby si ji sami dříve nikdy nepoložili. Jejich odpovědi jsou roztodivné, dvě slova v nich ale chybí vždycky: právo a spravedlnost. Je to podivné. Lékař chce být lékařem, aby uzdravoval lidi. Architekt architektem, aby zkrášloval veřejný prostor realizací jeho smělých plánů. Ale právník?
Myslel jsem na to, když jsem stál v Novém Boru a prohlížel si ty, kdo spolu se mnou přišli říci, že nenávist není řešení. Byla to pestrá směsice lidí. S výjimkou mého dobrého přítele Karla v ní ale nebyl žádný právník a žádný student práv. Kde byli? Kde bylo těch deset tisíc studentů našich právnických fakult ve chvíli, kdy bylo třeba postavit se na obranu hodnot, bez nichž nejsou právo a spravedlnost vůbec myslitelné?
Ni Jü-lan je čínská advokátka, která se v roce 2001 odvážila převzít právní zastoupení lidí, které čínské úřady v rozporu s tamními zákony vystěhovávaly z jejich obydlí, aby na jejich místě postavily stavby potřebné pro pořádání olympiády. Byla zastrašována a mučena. Přišla o všechen majetek a nemůže chodit. V současné době je opět ve vězení.
Gao Zhisheng je čínský advokát, který zastupoval stoupence Falun Gongu, lidi, kteří jsou mučeni a zabíjeni jen proto, že cvičí sestavu cviků, jež jim má pomoci žít v souladu s principy pravdy, soucitu a snášenlivosti. Byl vězněn a mučen. V současné době je nezvěstný a není zřejmé, zda je dosud živ.
Vzpomenu si na ně a na stovky jim podobných pokaždé, když mi mé přesvědčení velí učinit něco nepohodlného. Když odmítám někoho, kdo chce dobře zaplatit za práci, kterou nepovažuji za správnou. Když přebírám zastupování klienta, který si podle mne pomoci zaslouží, byť na to nemá peníze. Když na chvíli opouštím svůj pohodlný soukromý život, abych se stal tím, co se v policejních hlášeních rozpačitě nazývá jednou lidskoprávním aktivismem a jindy třeba levicovým extremismem a ve skutečnosti je jen prostou slušností a humanismem (takovou kolonku ale naše Policie nemá). Nasazují-li oni své životy, já nemám právo ustupovat kvůli pouhému nepohodlí.
Nevěřím tomu, že ti mladí lidé, kteří přicházejí na naši právnickou fakultu, netouží po právu a spravedlnosti. Jen se to bojí přiznat. Žijeme v podivné společnosti cynické rozumnosti. Žijeme ve společnosti, která ze dvou z nejkrásnějších slov, z Pravdy a Lásky, udělala nadávku. Stydíme se za své sny. Jsme přece rozumní. Jsme přece dospělí. Ve jménu téhle rozumnosti potlačujeme své city a necháváme je vybuchnout jen v podivných hysterických výlevech, když naši hokejisti zvítězí či prohrají na nějakém turnaji či tragicky zahynou.
Dospělý ale není ten, kdo se vzdal svých snů. Dospělý je ten, kdo pochopil, že sny se neuskuteční samy, a začal je naplňovat.
A tak tu přiznávám, že sním. Sním o společnosti, která se nebude bát snít. Sním o společnosti, ve které Pravda a Láska nebudou nadávkou, ale směrnicí životů dobrých lidí. Sním o společnosti, ve které se lidé budou stávat právníky, aby byl svět spravedlivější. Pojďte snít se mnou. A pojďte ten sen žít.
