Nová dávka odposlechů, tentokrát údajně (a není důvod tomu nevěřit) pocházející z BIS, by měla vyvolávat otázky podstatně odlišné od těch, které se v této souvislosti kladou.
Není totiž zase tak důležité, kde a jak odposlechy unikly a jak je možné, že se (prý) dostaly do rukou ABL, jakkoliv je to samozřejmě alarmující.
Podstatné je, že obsah těchto odposlechů ukazuje na spáchání celé řady závažných trestných činů, minimálně zneužití pravomoci veřejného činitele (odnětí svobody na 1-5 let), pravděpodobně ale také podplácení (1-6 let), nepřímého úplatkářství (3 roky) a přijetí úplatku (3-10 let) a dokonce možná i sabotáže (3-10 let). Té se totiž dopustí, kdo „v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky anebo poškodit mezinárodní organizaci zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu mezinárodní organizace, orgánu veřejné moci, ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, hospodářské organizace nebo jiné instituce, nebo způsobil v činnosti takového orgánu anebo takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu“. O tom, že tu došlo ke zneužití funkce, se nezdá být pochyb. A že toto zneužití mohlo mít (a mělo) za důsledek poškození ústavního zřízení naší země, neboť bylo vedeno s cílem nahradit ústavní demokratické postupy rozhodování o věcech veřejných rozhodováním skryté mocenské skupiny, se také nezdá být pochyb.
Odposlechy přitom o spáchání těchto trestných činů svědčí natolik silně, že bych, být státním zástupcem, neváhal ani vteřinu s podáním obžaloby.
Je tak namístě se ptát, co BIS s těmito informacemi udělala? Předala je orgánům činným v trestním řízení (jak musí podle § 8 odst. 3 zákona o informačních službách)? Předala je vládě a prezidentovi bezodkladně (§ 8 odst. 2 zákona) nebo alespoň v rámci výroční zprávy (§ 8 odst. 1 zákona)?
Pokud ne, nesplnila tato služba svůj zákonem stanovený účel. Osoby, které za to mohou, jsou v takovém případě vinny minimálně nápomocí (§ 24 odst. 1 TZ, stejná trestní sazba jako u pachatele). Podle toho, co je mi obecně o jejím fungování známo, se mi ale zdá pravděpodobnější, že minimálně do své výroční zprávy tyto informace zahrnula.
Pak se ovšem zase musíme ptát: jak vláda s těmito informacemi naložila? Proč je nepředala kompetentním orgánům a proč nebylo neprodleně zahájeno trestní řízení? I v tomto případě platí, že nečinnost je nápomocí ve smyslu trestního zákona.
Zdá se to být bohužel obecný jev. BIS a Policie shromažďují odposlechy a další důkazy o takovéto závažné trestné činnosti. Zjištění takových poznatků ale k zahájení trestního řízení nevede, jakkoliv by vést mělo. Odposlechy končí v bezedných šuplících těch, kdo toto chování kryjí, a kterým se pak hodí jako „kompro“.
A tím si nakonec odpovídáme i na tu otázku, jež se klade obecně: nedivím se pracovníkům BIS, že jsou frustrovaní, zajistí-li důkazy závažné trestné činnosti a nic se nestane. A od takové frustrace je pak k tomu, aby tyto informace předali někomu jinému (ať už s vírou, že se dostanou na veřejnost a konečně se něco stane, nebo z pohnutek podstatně nižších) již jen krůček.
Nehledejme tedy primárně toho, kdo odposlechy vynesl. Stopujme jejich oficiální cestu a šuplíky, ve kterých skončily. A postavme už konečně před soud ty, komu ty šuplíky patří.
