Pod mým včerejším blogem se strhla dosti intenzivní diskuse. Pokusím se na ni reagovat.
Mnozí mne žádají o nějaký důkaz, že se skutečně křičelo „Cikáni do plynu!“ Tady je. Není to ale důležité. Většinu času se skutečně křičelo „Cikáni pryč!“ To je ale to samé. Kdo říká pryč, měl by také říci kam. Jenže není žádné kam. Pryč je tedy pryč z tohoto světa. Jinak to není možné.
A tu je lichost další části debaty, která se strhla: mohou si prý za to sami, neboť nechtějí pracovat, nechtějí se integrovat, nechtějí posílat své děti do škol. Pomiňme teď fakt, že ne všichni nechtějí pracovat, ne všichni se nechtějí integrovat, mnozí své děti do škol posílají. Je totiž úplně jedno, kdo za co může. Žijí tu s námi a musí tu žít s námi, stejně jako my tu musíme žít s nimi, ať chceme, nebo nechceme, ať chtějí, nebo nechtějí. Problémy, které to přináší, jsou tak vždy i naše problémy, ať už za ně může kdokoliv.
Nejeden přispěvatel také tvrdil, že se prý o jejich integraci marně pokoušíme již 600 let. Jak ale tyhle pokusy vypadaly? Po pět a půl z těch šesti století se přístup k romské menšině omezoval na vyhánění ze země a takzvané „postrky“ (to je nucené vyhnání z katastru obce, ve které neměli domovské právo; vlastně to, po čem nyní volají starostové mnohých obcí). Pak přišlo Hitlerovo „konečné řešení“, které téměř kompletně vyhladilo původní českou cikánskou populaci. To tedy skutečně nejsou zrovna „integrační“ pokusy.
K jediným opravdovým integračním pokusům u nás došlo za komunismu. Jakkoliv tyto pokusy přehlížely romskou kulturu a obsahovaly mnohé v moderní společnosti sotva přijatelné prvky (například pobídky ke sterilizaci romských žen vysokými finančními odměnami), byla tu alespoň poměrně systematická snaha romskou populaci vzdělat. Po revoluci ovšem tyto snahy ustaly.
V současné době žádná koncepce integrace neexistuje. Na integraci se sice z veřejných rozpočtů ročně vynakládá několik set milionů korun, nemalá část těchto peněz je ale užita zcela bezúčelně. Zároveň stát nepřistupuje k opatřením, která by byla levná či dokonce nestála nic, a měla by mnohem větší účinek.
Tak po přípravných třídách, ve kterých by se romské děti naučily česky, volají odborníci marně dobrých patnáct let. Rodiče nejsou dostatečně důrazně motivováni k tomu, aby své děti posílali do škol. Neexistují daňové úlevy, které by zaměstnavatele motivovaly dávat Romům práci.
Nepřichází zákaz hracích automatů. Policie nestíhá provozovatele „zastaváren“ otevřených non-stop, nejlépe hned vedle herny, a obchodujících téměř výhradně kradeným zbožím, ačkoliv na takové chování trestní zákoník pamatuje trestným činem podílnictví. To samé se týká i provozovatelů sběren surovin, kteří nerušeně vykupují kryty kanálů, svodidla, úplně nové okapy, kabely a další předměty, o jejichž zločinném původu nemůže být pochyb. Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů – ve skutečnosti lichváři – nerušeně a bezostyšně ožebračují již tak chudou populaci.
Ano, mnozí cikáni kradou. Ale zisky z těch krádeží pobírají bílí „podnikatelé“, mnozí ve společnosti respektovaní a mocní. A ti nemají sebemenší zájem na tom, aby se něco změnilo.
Podtrženo, sečteno: nedivím se zlobě těch, kdo žijí v sousedství ghett. Ta zloba je ale namířena zcela špatným směrem. Problémy, které je trápí, nevyřeší tím, že budou volat „černý svině!“ a „cikáni pryč!“. Problémy, které je trápí, nevyřeší nacistická Dělnická strana ani další podobní, nabízející lákavě jednoduchá silová řešení. Jejich problémy musí vyřešit vláda tohoto státu, koncepční, trpělivou politikou. K té mají obrátit svou zlobu.
