V poslední době se čím dál častěji objevují zprávy o tom, jak se manipulují veřejné zakázky a rozkrádají veřejné prostředky. Nikoho ale příliš nevzrušují. Převládá dojem, že to je normální.
Nic normálního na tom není. Jistě, všude na světě v určitém procentu případů dochází k tomu, že jsou veřejné prostředky zneužity. Je to přirozený důsledek tzv. problému zmocnění: toho, že o využití prostředků nerozhoduje ten, kdo je vydělal a v jehož zájmu mají být investovány, ale nějaký (často nepříliš dobře placený) úředník, který je v trvalém pokušení upřednostnit svůj vlastní zájem a zneužít svěřenou pravomoc k vlastnímu přilepšení.
U nás ale nejde o nějaké malé, nevyhnutelné procento případů. Jde o základní, všudypřítomný princip. Jde o systém. Kradou všichni. Kdo se tomu postaví, je prohlášen za naivního blázna, je ostrakizován, kompromitován, umlčován.
Čím to je? Proč naši veřejnou správu a politiku mohla zachvátit tato rakovina v míře jinde nevídané? Odpověď je nečekaně jednoduchá: chybí jinde obvyklé mechanismy, které by tomu zabránily.
Jak řečeno, v základu je problém zmocnění. Je-li někdo zmocněn rozhodovat o prostředcích, které mu nepatří, v zájmu, který není zájmem jeho, je vystaven pokušení svého zmocnění zneužít. Míra, ve které bude k takovému zneužívání docházet, závisí na tom, jaká je pravděpodobnost a citelnost sankce, jež mu hrozí. Na první pohled je v tomhle směru u nás všechno v pořádku. Jen na první pohled.
Ano, máme v trestním zákoníku řadu skutkových podstat, které na to dopadají, a přísné tresty, jež lze za tyto trestné činy uložit. Zůstávají ale na papíře.
Tak například za celý rok 2010 bylo podle policejní statistiky objasněno 100 případů zneužívání pravomoci úřední osoby s celkovou zjištěnou škodou JEDEN milion 59 tisíc korun. To v průměru dělá asi 10.000 korun škody na jeden případ. V jiných letech a u jiných trestných činů v této oblasti to není jiné: neobjasňuje se téměř nic, a když už něco, jde o směšné, zanedbatelné případy. Široko, daleko nic, co by se alespoň vzdáleně přibližovalo případům, o kterých čteme v novinách. Chytají se jen mřenky.
Sotva někdo uvěří tomu, že je to náhoda. Sotva někdo uvěří, že by orgány činné v trestním řízení nedokázaly za celý rok odhalit jediný závažnější případ kriminality ve veřejné správě, kdyby se o to snažily. Nesnaží se a v tom je jádro celého problému.
O vině a trestu u nás rozhodují nezávislé soudy ve veřejném řízení. O nevině a beztrestnosti ale tajně rozhoduje policie a státní zastupitelství, dvě hierarchicky, centrálně řízené organizace podléhající politické moci. Je to sovětský systém, který jsme zdědili z období totalitního státu, který samozřejmě potřeboval udržovat kontrolu nad tím, kdo bude a kdo nebude postaven před trestní soud.
Dříve, než jsme jej stihli v porevolučním kvasu reformovat, zjistili naši politici, že jim vlastně náramně vyhovuje. Zaručuje beztrestnost jim samotným i všem, u kterých si to přejí. A beztrestnost je ten nejlepší obchodní artikl, jaký lze nabídnout.
Institutů, které by umožnily izolovat trestní řízení od politické moci, je celá řada a jsou ve světě dobře známy: nezávislý vyšetřující soudce; právo poškozeného domoci se zahájení trestního řízení a ovlivňovat je svými návrhy; soudní policie zcela oddělená od policie pořádkové... Proč je u nás nemáme? Protože o ně nikdo z politiků nestojí. Zmíníte-li je před nimi, je to, jako kdybyste promluvili o nevázaném sexu na shromáždění jeptišek.
Dokud se tohle nezmění, dokud se politici nezřeknou kontroly nad trestním řízením, budou všechny řeči o boji proti korupci a rozkrádání veřejných prostředků jenom řeči. Prázdné, neupřímné řeči těch, kdo chtějí vytvořit dojem změny, nic měnit ale nechtějí.
Že se to nestane samo od sebe, je jasné. Musíme je k tomu donutit my, voliči. Jen nevím, jak.
