Jak je to s dekrety

Zdá se neuvěřitelné, jaké vášně může vyvolat po sedmdesáti letech zmínka o Benešových dekretech. Myslím přitom, že nikdo z těch, kdo o nich debatují, je nečetl.

„Benešových dekretů“ byla pěkná řádka. Těch, o které zřejmě jde, je ale jen několik a jsou si dosti podobné. Citujme tedy například z dekretu Presidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (108/1945 Sb.). Zde se v § 1 stanoví:

„Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví:

 1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo

 2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo

 3. osob fysických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.“

Dekret nabyl účinnosti dnem vyhlášení (viz § 21). Tímto okamžikem (25. 10. 1945) tedy nastal účinek v něm stanovený, tj. vlastnictví původních vlastníků zaniklo a majetek přešel do vlastnictví Československé republiky (jež s ním potom naložila způsobem v dekretu stanoveným). Hotovo. Dekret se tím vyčerpal a neexistovaly žádné jiné účinky, které by mohl dále mít.

Jde tedy o normu, kterou nejen, že by bylo zcela bezvýznamné rušit, ale kterou ani zrušit nejde. Zrušit jde totiž jen něco, co je účinné, tj. co plodí nějaké účinky v době rušení. To případ Benešových dekretů není. Jsou vyhaslé už od roku 1945.

Stejně tak je nejde ani „zpochybnit“. Nic takového v právu jednoduše neexistuje. Kritizovat je je stejně právně bezúčinné jako kritizovat třeba nedávnou amnestii. S tou mají ostatně společnou právě onu jednorázovost. Je pozoruhodné, že to, co je tak dobře chápáno u amnestie, se zdá nevysvětlitelné u dekretů.

Chtěl-li by někdo „zrušit“ dekrety, musel by přijmout nový zákon, který by měl opačný účinek. Takový zákon by tedy musel stanovit, že vlastnictví k majetku konfiskovanému „Benešovými dekrety“ přechází zpět na původní vlastníky. To by ovšem jednak musel učinit parlament, jednak to v případě majetku, který je dnes v soukromých rukou, ani není možné. Tito vlastníci jsou totiž chráněni naší Listinou základních práv a svobod.

Jakákoliv debata, která se o poválečných událostech vede, je tedy debatou stejně mimoprávní, jako třeba debata o Bílé hoře nebo Velké francouzské revoluci. Podrážděné reakce veřejnosti ukazují, že bychom ji vést měli. Je to trauma, se kterým se naše společnost dosud nevypořádala a takto asi ani nevypořádá.