Nevěřil jsem svým uším, když jsem dnes slyšel Bohuslava Svobodu žehrat, že „takhle demokracie nevypadá“: „Nikdo z demonstrantů nic pro změnu nedělá, jen protestují. Proč nekandidují? Proč něco nedělají? Tohle není konstruktivní věc!“ (Celé to stojí za poslech, najdete to třeba tady: http://www.ct24.cz/domaci/108646-rozezleny-svoboda-nema-smysl-rvat-u-dveri-ale-jednat/)
Něco mi to nápadně připomnělo. Pár vteřin u googlu a bylo jasné, že se nemýlím:
„…my nemůžeme, nejsme proti tomu, ale co nám pomůžou jenom kritici, vždyť mi víme, že v Praze nebo v Plzni či jinde, kolik je tam špíny, tedy ve vzduchu mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme aby nám to někdo říkal, my víme taky kdy to chceme realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta ekologická hnutí, ale my potřebujem aby vzali, prostě aby se sebrali konečně řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křiceli prostě eee udělejte spalovnu, jinou spalovnu v Plzni nebo něco jiného takového. A mnozí lidé si tedy tu demokracii pletou s tím, že oni budou jen těmi kritiky a určovateli co se má dít v společnosti a ti druzí že budou to vykonávat a nebo jsou povinni to vykonávat co oni si přejí. Ne demokracie je diskuse a většina rozhodne a příslušné orgány rozhodnou a rozhodnou v rámci zákonů...“
Nemusím ten text snad ani představovat. Ano, je to projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku.
Je to zvláštní. Kdykoliv se lidé opravdu ozvou proti tomu, co jimi zvolení zastupitelé provádějí, dozvědí se, že „takhle demokracie nevypadá“ a že by si to ti, co křičí, měli jít také zkusit a ne jen křičet. Jenže ve skutečnosti právě takhle zastupitelská demokracie vypadá. Ti lidé si to rozhodně nechtějí jít zkusit. Ti lidé mají svoje povolání a své životy a politikou nežijí: Ze svých daní platí své zastupitele, aby se za ně starali o věci veřejné.
Opustí-li tito lidé mimo aktu voleb na chvíli pohodlí svých soukromých životů, pozvednou-li svůj hlas, nelze to brát na lehkou váhu. Nejsme žádný horkokrevný národ, který by každou chvíli vybíhal na náměstí (nevyhrají-li tedy zrovna naši hokejisté olympiádu). Nevládne tu ulice či lúza, jak se nám snaží zaskočení politici v podtextu svých vyjádření naznačit. Lidé, kteří vyšli do ulic, chtějí zastupitelskou demokracii. A to, co je vyhnalo do ulic, je právě intenzivní pocit, že zastupitelská demokracie selhala. Že jejich reprezentanti oslyšeli jasný vzkaz, který jim tito lidé ve volbách poslali. Že to nejsou jejich reprezentanti, ale cynická věrchuška, která bezostyšně ignoruje vůli voličů a otevřeně hledá namísto veřejného zájmu vlastní prospěch.
Bohuslav Svoboda si stěžuje, že se demonstranti nechovají „slušně“, když křičí a brání v průběhu zasedání. I slušný člověk má ale právo křičet. Má je tehdy, byl-li ignorován, když mluvil potichu. Pražští voliči se chovají přímo příkladně slušně. Mnoho let sledovali, co se na radnici děje, a slušně vyčkali konce volebního období, aby s tím projevili svůj rozhodný nesouhlas tím nejslušnějším možným způsobem: pokojným odevzdáním hlasovacích lístků. Jejich nesouhlas je ale ignorován arogantním sestavením pravo-levé koalice neohlížející se na ideje či programy, ba dokonce odstavením volebního leadra ČSSD, který se odvážil říci, že pro tohle volen nebyl. Tu tedy voličům nezbývá, než začít křičet.
To, co dnes lidé dělají na radnici, není popření demokracie, je to její závažný projev. Zastupitelská demokracie nespočívá jen v tom, že jednou za čtyři roky voliči odevzdají svůj hlas. Je tu ještě jeden kontrolní mechanismus, který brání tomu, aby byl ve volbách projevený hlas lidu popírán cynickými povolebními pakty. Je jím právo křičet.
Věřím, že pražští voliči křičet nepřestanou, dokud jejich vzkaz konečně nebude vyslyšen. Nebudou jednat se svými zastupiteli, jak by si Bohuslav Svoboda přál. Nejsou to politici, aby jednali. Nechtějí tvořit politiku. Není o čem jednat. Jejich vzkaz je jasný: Toto ne!
Budou, doufám, křičet, dokud ten vzkaz konečně nebude vyslyšen. A bude-li to trvat příliš dlouho, nebudou možná už jen křičet. Neboť i další, ještě intenzivnější prostředky, jsou, nepomáhá-li křik, otevřeny i slušným lidem. A to dokonce i podle práva. Čl. 23 Listiny základních práv a svobod říká jasně: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ Kéž nemusí být nikdy použit.
