Václav Havel - velikán, který dokázal chybovat

Říká se, že každý konec je pouze začátkem něčeho nového. Ačkoliv se celý život snažím touto myšlenkou řídit, dnes si ji jen těžko dokáži připustit, protože tady žádný pozitivní začátek nevidím. Cítím vděk, pokoru, hrdost i smutek. Ale budoucnosti se obávám. Budoucnosti bez Václava Havla, který nás včerejšího dne opustil.

Václav Havel je pojmem překračující hranice naší země i hranice své doby. A to se vším všudy, se svými dobrými stránkami i svými nedostatky. Byl oslavován i zavrhován, paradoxně více v době porevoluční než před ní. Pokaždé, když se objevila na internetu zpráva o našem prvním polistopadovém prezidentovi, vytvořila se k ní diskuze, ostře se vymezující na lidi, kteří panu Havlovi provolávali slávu a čest, a na lidi, kteří jej pohřbívali jako zrádce, lháře a podvodníka. Neodpustím si srovnání s bratry Mašínovími, o kterých jsem tu také psal (rozumějme srovnání v rámci dělení společnosti při pohledu na tyto osobnosti). A jako u nich, i u Václava Havla není věc černobílá.

Snad jen opravdový hlupák nebo historický negramot by zpochybňoval Havlův přínos při cestě k obnově svobody v našem státě, jeho boj proti komunistické diktatuře a celosvětově uznávaný sametový přechod k demokracii. Postupné budování a upevňování nového zřízení však přináší - někdy oprávněnou - kritiku na hlavu Václava Havla coby člověka v roli vysokého ústavního činitele v devadesátých letech. Často se poukazuje na jeho nedodržené sliby z dob revoluce, přílišnou orientaci na západ, příliš humanistický až utopický pohled na svět a jeho problémy. Je však kritika na místě?

Václav Havel se po celý svůj život nezměnil. Jeho názory, povaha i rétorické vystupování zůstali stejné, neměnné. Byl snad příliš velkým humanistou a lidumilem, což se mohlo v době, kdy republika odhodila všechny okovy a splašeně se rozeběhla vstříc svobodě, se kterou neměla po desetiletí zkušenosti, ukázat jako ne moc prospěšné. Ale nemůžeme mu upírat upřímnou snahu a naději, že skutečně povede svou zemi k lepším zítřkům. A obviňovat ho, kam to naše společnost a stát dospěli po 20 letech? Jakou měl možnost olivňovat politicko-společenský vývoj z pozice prezidenta? Nebyla zde žádná zkušenost, žádné znalosti o řízení demokratického státu. Politické strany se po pár letech dostali do bojů a stranické zájmy spolu s boji o koryta brzy převládly nad zájmy státu. Z politiky se začala vytácet mravnost, slušnost a pokora, a proto zde prezident Havel, humanista a filozof, nezvyklý na souboje ostrých loktů, omezený zákony ve funkci prezidenta parlamentní republiky, neměl mnoho prostoru k zásahům.

Jak už to tak v české historii bývá, mnohem většího uznání se panu Havlovi dostalo v zahraničí než u nás. Jeho jméno otevíralo hranice států nejen na proklamovaném západě, ale na všech světových stranách. A byla to zejména jeho zásluha, že se Česká republika dokázala v brzké době stát součástí NATO. Opět by snad jen hlupák považoval tento krok za špatný. Fakt, že s naším členstvím neumíme nebo nechceme správně nakládat (stejně jako se členstvím v mnoha jiných organizacích), již není Havlovou chybou...

Ani nevím, zda byl pan Havel věřící, potažmo křesťan, ale jeho jednání a mravní hodnoty by se dali právě označit jako křesťanské. Svým nepřátelům odpouštěl, znovu a znovu vkládal svou naději do lidí, stále věřil v hodnoty, které jsou dnes mnoha lidem k smíchu, ale které jediné jsou cestou k lepší společnosti. Byl to člověk vysoké mravní hodnoty, idealista, který se právě kvůli svému idealismu až příliž odtrhával od reality a dopouštěl se chyb. A snad proto ho - věřím, že drtivá většina z nás - tolik obdivovala. Byl tak mnohem blíže lidem, občanům, za které bojoval. Viděli jsme v něm světového vůdce, umírněného, ale odhodlaného, stejně jako obyčejného člověka, který není neomylný. A na rozdíl od mnohé dnešní vládnoucí elity, Václav Havel se nikdy nepasoval do role nadobčana, bezchybného politika, odcizeného lidem, kterým se pochlebuje jen pár měsíců před volbami.

Bohužel, s jeho odchodem mizí z české politické i společenské scény právě onen mravní imperativ, jehož byl pan Havel strážcem. Dokázal vnášet do politiky klid, usměrňoval horké hlavy a tlumil přemrštěné vášně. A proto se s jeho smrtí ptám - nevymřel takto jeden z nejohroženějších druhů politiků?

Vezměme si z Václava Havla to nejlepší a pousmějme se ve vzpomínkách nad jeho chybami. Věřím, že on sám by si to takto přál.