Policejní ignorace státních zástupců

Vrchní státní zástupkyně JUDr. Lenka Bradáčová se za podpory ministra spravedlnosti Pavla Blažka opřela do obcházení zákona ze strany příslušníků jednoho z elitních útvarů policie - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality. Ředitel útvaru, plukovník Tomáš Martinec, se k celé události odmítl prozatím vyjádřit. Není se čemu divit, útvar se nikdy netěšil příliš dobré pověsti jak svou (ne)závislostí, tak svými metodami a postupy, a svědomí plk. Martince je asi stejně čisté jako kupé ve vagónech Českých drah. Paní Bradáčová od svého nástupu do funkce dokazuje, že snad chce být světélkem v černém moři beznaděje našeho právního státu, a není tedy divu, že se policistům ve vrcholných funkcích její aktivita zadírá a k jejímu sledování tyto elitní útvary zneužívají.

Celá kauza je totiž špičkou ledovce, či lépe zrcadlem odrážejícím vztahy mezi všemi možnými útvary a stupni policie a mezi státními zástupci. Státní zástupce má v trestním řízení jako dozorový orgán zákonem dané pravomoci, kdy každý policejní orgán je povinen řídit se pokyny státního zástupce a pokud možno dbát jeho doporučení. Mnozí policisté ho však považují jen za nezbytnou a často obtěžující součást trestního řízení, jehož úkolem by mělo být jen automatické schvalování lhůt a postupů, které má policejní orgán ze zákona k dispozici. Čím vyšší či prestižnější útvar, tím opovrhovanější postoj ke spolupráci se státními zastupitelstvími. A třebaže se všude naleznou výjimky, neboť je to vše jen o lidech, obecně je toto pravidlo nezpochybnitelné.

Příkladem je rozdělování trestných činů mezi základními články policie – místními či obvodními odděleními – a SKPV (službou kriminální policie a vyšetřování). Policejní prezidium určilo metodiku, podle které každý trestný čin určen pro obvodní oddělení nebo pro SKPV. Tato metodika bohužel není příliš šťastná, neboť policejní prezidium si zřejmě při jejím vytváření vzalo jako kritérium pouze výši trestní sazby jednotlivých trestních činů, a nebralo v potaz specifičnost jednotlivých skutků. Dochází pak k situacím, kdy je zadržen pachatel s kokainem, a tento skutek si policisté SKPV odmítnou zpracovat, neboť metodika policejního prezídia jej přiděluje obvodnímu oddělení. To však není k této závažné problematice nijak speciálně vyškoleno, na rozdíl od pracovníků SKPV, kteří mají na tuto problematiku vlastní oddělení, nehledě na lepší technickou a informační vybavenost.

Toto by měla být chvíle pro státního zástupce, který svým pokynem přidělí případ pracovníkům SKPV. A také se tak ve většině případů děje. Ale zde zároveň narážíme na neochotu a ignoraci ze strany SKPV. Ač jim to zákon přikazuje, odmítnou si případ zpracovat a nechají jej na policistech obvodního oddělení. Vědomě tak nerespektují pokyn státního zástupce a porušují zákon. Nadřízení obou skupin pak dělají mrtvé brouky a situaci nijak neřeší, je pro ně lepší mít nespokojence v řadách pracovníků obvodního oddělení než si znepřátelit „elitu“ z SKPV. A takto to chodí mezi všemi útvary policie, mezi nimiž se dělí kompetence v rámci trestního řízení.

Je proto dobře, že se proti tomuto statu quo paní Bradáčová ohradila a vnesla do něj trochu světla. Pokud ve své snaze uspěje, může se případná náprava promítnout i do ostatních sfér policie a z její spolupráce se státními zastupitelstvími by se konečně stal efektivní nástroj trestního řízení.